Každý hudebník prochází přirozeným vývojem. Někteří zvládnou za život nesčetněkrát změnit žánr - vzpomeňme třeba na pověstného chameleona Davida Bowieho. Sympatičtí jsou mi ale také ti, kteří se o stylový posun nesnaží za každou cenu. Vždyť i věrnost svému osvědčenému autorskému rukopisu je cesta, která dává smysl.

Vztahy jsou nejčastějším námětem textů v populární hudbě, logicky proto takové písně představují nejsnazší terč kritiky. Čas od času si v internetových diskuzích, ale i od některých kolegů publicistů přečtu cosi o "další banální skladbě o lásce". Nemohu však souhlasit - láska není banální téma. Dokonce bych řekl, že pokud je uchopeno vkusně a...

Pojem "legenda" se v médiích jednoznačně užívá více, než je zdrávo. Co se týče československé populární hudby, opravdových legend má podle mě jen pár. Hana Hegerová k nim samozřejmě patří.

Málokterá zpěvačka dosáhla v posledních dvou desetiletích větší popularity než Pink. Začínala jako přidrzlá rebelka, která se vysmívala popovým princeznám, jak ale v průběhu let zrála, ukázala mnoho dalších hudebních tváří.

Příběh jako z pohádky. K počínání irského písničkáře Glena Hansarda a rodačky z Valašského Meziříčí Markéty Irglové se skladbou Falling Slowly se těžko hledají výstižnější slova.

Říká se, že každý si neseme svůj kříž. Biblický motiv Krista mířícího na místo své smrti se lidem vtiskl do paměti, přestože časem nabrala fráze na trochu jiném významu. Zatímco Ježíšův kříž měl prý symbolizovat trest a vinu, dnes si řada z nás představí spíše jakési životní břemeno, které nás tíží.

Nostalgie. Řekl bych, že tato emoce se zákonitě zrcadlí v playlistech každého, komu už není "náct". Právě léta dospívání jsou období, kdy člověk hudbu vnímá hodně intenzivně, definuje si svůj vkus. Ten se sice s věkem vyvíjí, na oblíbené songy z časů raného mládí ale málokdo zanevře. Je to jako s onou první láskou, na kterou se nezapomíná.

Čím to je, že některé písně se v přehrávačích fanoušků ani neohřejí a hned z nich mizí, zatímco jiné oslovují po desítky let stále nové a nové generace posluchačů?

Občas mi přijde, že žijeme ve zvláštní době. Mluvit o ideálech není příliš v kurzu, lásku a zodpovědnost mnozí z mých vrstevníků a mladších vnímají jen jako přežitky bránící jim v neomezené zábavě. Všímám si toho, že i v hudbě jde často o kvalitu obsahu až na posledním místě.

Znáte ten pocit, kdy slyšíte první tón písničky a intuitivně vás bodne u srdce? Mně se to stává vždy, když slyším Vzpomínku od Anety Langerové.

Jaká je pravděpodobnost, že se směsicí jazzu, soulu a starého r'n'b natočíte jedno z nejprodávanějších alb 21. století? Teoreticky by měla být jen velmi malá.

Ten příběh už Marek Ztracený vyprávěl mnohokrát. Byl Štědrý den roku 2007, když mu zavolal hledač talentů Martin Červinka. Spolu s přáním hezkých Vánoc mu oznámil, že na základě zaslané demoverze písničky Ztrácíš s ním natočí desku.