Hudební srdcovky

Česká rádia mají jednu unikátní schopnost: i sebelepší píseň mi svým vytrvalým omíláním dokážou na nějaký čas znechutit. V jednu dobu se jim to povedlo také se skladbou I přes to všechno od Mirai, v jejíž singlové vydání jsem přitom už rok předtím doufal.

Dlouhou dobu Florence Welch vévodila mému pomyslnému seznamu umělců, které jsem si přál vidět naživo. Když k nám v červenci roku 2019 dorazila jako jedna z hlavních hvězd festivalu Colours Of Ostrava, nemohl jsem u toho chybět.

Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...

Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.

"A bronzovou slavicí se stává... Ewa Farna!" Píše se prosinec roku 2008, když na pódium trochu naškrobeného ceremoniálu Českého slavíka přichází patnáctiletá dívka z česko-polského pohraničí, která dává slzičkami dojetí spontánně průchod svým emocím. Není to zdaleka první vzpomínka, kterou mám na Ewu Farnou, z dob jejích začátků ale zůstává tou...