Jednadvacáté století dosud v hudbě nepřineslo větší fenomén, než jakým se stala britská diva Adele. Fanoušky si získala nejen díky nádherným písním, v nichž faktor doby nehraje žádnou roli, ale i svou image obyčejné holky od vedle. Povedlo se jí to, o co se většina umělců snaží marně: přesvědčit posluchače, že její život se od toho jejich příliš neliší.
Hudba Adele nikdy nebyla vyloženě in. Ani v době, kdy její popularita rostla doslova raketově, tedy v éře její druhé studiovky 21 z roku 2011, v žádném případě neztělesňovala trendy moderní pop music. Místo dokonale vymóděné sexbomby s tanečními hity se před posluchače postavilo prosté děvče při těle, které zpívalo srdceryvné písničky, jaké by si snadno oblíbily i naše babičky. Písničky popově líbivé i soulově procítěné - a zpívané hlasem jako hrom.
Příběh ve stylu kterak se z outsidera vyklubala megahvězda samozřejmě není v zábavním průmyslu ničím novým. Naopak, lidé takové příběhy milují. Londýnská rodačka navíc měla štěstí v tom, že v době jejího nástupu na scénu se žebříčky prohnala mohutná retro vlna, kterou reprezentovaly zpěvačky jako Amy Winehouse či Duffy.
V případě Adele ale zafungoval ještě jeden faktor: lidskost. Tam, kde některé kolegyně narážely na přirozené mantinely úhledné retro stylizace, ona dokázala těžit ze své schopnosti uvěřitelně prožít každý tón svých bolavých zpovědí. Emoce, které z jejích písně dodnes vyzařují, jsou posluchači tak důvěrně známé, tak hmatatelné.
Ani v rané fázi kariéry zdaleka nezpívala jen pro své dvacetileté vrstevnice, vzhledem k nostalgickému a neskrývaně sentimentálnímu charakteru svých písní dokázala postupně oslovit i starší generace. Svůj celkový obraz obyčejného děvčete navíc podpořila i poměrně řízným vystupováním: vždyť pro ostřejší výraz nikdy nešla daleko. A když jí při předávání Brit Awards v roce 2012 moderátor James Corden přerušil děkovnou řeč, reagovala zdviženým prostředníčkem.
Alba 21 s hity jako Someone Like You nebo Rolling In The Deep se celosvětově prodalo přes 30 milionů jednotek - dosud bezkonkurenčně nejvíce ve třetím tisíciletí. Z udílení Grammy si v roce 2012 zpěvačka odnesla hned šest gramofonků a dostalo se jí také pocty nazpívat titulní píseň k bondovce Skyfall.
A když se v roce 2015 vrátila po mateřské pauze, ukázalo se, že úspěch desky 21 nebyl ojedinělý. Také třetí studiovka 25 překonávala rekordy, světové žebříčky se otřásaly a ceny Adele znovu téměř padaly z rukou.
Největším hitem této nahrávky se stal titulní song Hello, mě ale ještě o něco více zaujal singl druhý. Žádná jiná píseň pro mě nevystihuje osobnost Adele tak komplexně jako jímavá balada When We Were Young. Už skutečnost, že tou dobou sedmadvacetiletá (ale v době vzniku alba ještě o dva roky mladší) interpretka zpívala skladbu, jejíž název bychom do češtiny přeložili jako Když jsme byli mladí, mluví sama za sebe.
When We Were Young je ve své podstatě stará soulová píseň, dominuje jí klavír, zpěvaččin vroucí hlas i perfektní backvokály. I když k ní nikdy nevznikl oficiální klip, živé video z londýnských The Church Studios tuto úlohu dokonale supluje. Adele ždímá emoce a černošské vokalistky utužují atmosféru, ve které se posluchač snadno nechává vtáhnout do děje typicky adelovského příběhu.
Příběhu, v němž Adele oživuje vzpomínky a zpívá o muži, kterého potkala po dlouhé době. A přemítá co by bylo, kdyby...
When We Were Young však vypráví i o kouzle daného okamžiku. O momentu, který se děje teď a tady a člověk se jej snaží polapit dříve, než se stane pouhým zábleskem minulosti. Často si jedinečnost toho okamžiku ani nestačíme uvědomit a už je pryč.
"Nech mě vyfotit tě v tomto světle, kdyby to náhodou bylo naposledy předtím, než zjistíme, že jsme zesmutněli ze stárnutí," zpívá Adele v refrénu. Jako by chtěla zastavit čas a prožívat tu chvíli navždy.
I
ona jistě dobře ví, že zpomalit přirozený běh života se nedá.
A stejně tak, že nelze žít pouze ze vzpomínek. Vracet se
prostřednictvím jejích skladeb do světa, kde hranice mezi
minulostí, přítomností a budoucností neexistuje, je přesto
krásné.
text: Josef Martínek, foto: promo, grammy.com
Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...