Jednadvacáté století dosud v hudbě nepřineslo větší fenomén, než jakým se stala britská diva Adele. Fanoušky si získala nejen díky nádherným písním, v nichž faktor doby nehraje žádnou roli, ale i svou image obyčejné holky od vedle. Povedlo se jí to, o co se většina umělců snaží marně: přesvědčit posluchače, že její život se od toho jejich příliš neliší.
Hudba Adele nikdy nebyla vyloženě in. Ani v době, kdy její popularita rostla doslova raketově, tedy v éře její druhé studiovky 21 z roku 2011, v žádném případě neztělesňovala trendy moderní pop music. Místo dokonale vymóděné sexbomby s tanečními hity se před posluchače postavilo prosté děvče při těle, které zpívalo srdceryvné písničky, jaké by si snadno oblíbily i naše babičky. Písničky popově líbivé i soulově procítěné - a zpívané hlasem jako hrom.
Příběh ve stylu kterak se z outsidera vyklubala megahvězda samozřejmě není v zábavním průmyslu ničím novým. Naopak, lidé takové příběhy milují. Londýnská rodačka navíc měla štěstí v tom, že v době jejího nástupu na scénu se žebříčky prohnala mohutná retro vlna, kterou reprezentovaly zpěvačky jako Amy Winehouse či Duffy.
V případě Adele ale zafungoval ještě jeden faktor: lidskost. Tam, kde některé kolegyně narážely na přirozené mantinely úhledné retro stylizace, ona dokázala těžit ze své schopnosti uvěřitelně prožít každý tón svých bolavých zpovědí. Emoce, které z jejích písně dodnes vyzařují, jsou posluchači tak důvěrně známé, tak hmatatelné.
Ani v rané fázi kariéry zdaleka nezpívala jen pro své dvacetileté vrstevnice, vzhledem k nostalgickému a neskrývaně sentimentálnímu charakteru svých písní dokázala postupně oslovit i starší generace. Svůj celkový obraz obyčejného děvčete navíc podpořila i poměrně řízným vystupováním: vždyť pro ostřejší výraz nikdy nešla daleko. A když jí při předávání Brit Awards v roce 2012 moderátor James Corden přerušil děkovnou řeč, reagovala zdviženým prostředníčkem.
Alba 21 s hity jako Someone Like You nebo Rolling In The Deep se celosvětově prodalo přes 30 milionů jednotek - dosud bezkonkurenčně nejvíce ve třetím tisíciletí. Z udílení Grammy si v roce 2012 zpěvačka odnesla hned šest gramofonků a dostalo se jí také pocty nazpívat titulní píseň k bondovce Skyfall.
A když se v roce 2015 vrátila po mateřské pauze, ukázalo se, že úspěch desky 21 nebyl ojedinělý. Také třetí studiovka 25 překonávala rekordy, světové žebříčky se otřásaly a ceny Adele znovu téměř padaly z rukou.
Největším hitem této nahrávky se stal titulní song Hello, mě ale ještě o něco více zaujal singl druhý. Žádná jiná píseň pro mě nevystihuje osobnost Adele tak komplexně jako jímavá balada When We Were Young. Už skutečnost, že tou dobou sedmadvacetiletá (ale v době vzniku alba ještě o dva roky mladší) interpretka zpívala skladbu, jejíž název bychom do češtiny přeložili jako Když jsme byli mladí, mluví sama za sebe.
When We Were Young je ve své podstatě stará soulová píseň, dominuje jí klavír, zpěvaččin vroucí hlas i perfektní backvokály. I když k ní nikdy nevznikl oficiální klip, živé video z londýnských The Church Studios tuto úlohu dokonale supluje. Adele ždímá emoce a černošské vokalistky utužují atmosféru, ve které se posluchač snadno nechává vtáhnout do děje typicky adelovského příběhu.
Příběhu, v němž Adele oživuje vzpomínky a zpívá o muži, kterého potkala po dlouhé době. A přemítá co by bylo, kdyby...
When We Were Young však vypráví i o kouzle daného okamžiku. O momentu, který se děje teď a tady a člověk se jej snaží polapit dříve, než se stane pouhým zábleskem minulosti. Často si jedinečnost toho okamžiku ani nestačíme uvědomit a už je pryč.
"Nech mě vyfotit tě v tomto světle, kdyby to náhodou bylo naposledy předtím, než zjistíme, že jsme zesmutněli ze stárnutí," zpívá Adele v refrénu. Jako by chtěla zastavit čas a prožívat tu chvíli navždy.
I
ona jistě dobře ví, že zpomalit přirozený běh života se nedá.
A stejně tak, že nelze žít pouze ze vzpomínek. Vracet se
prostřednictvím jejích skladeb do světa, kde hranice mezi
minulostí, přítomností a budoucností neexistuje, je přesto
krásné.
text: Josef Martínek, foto: promo, grammy.com
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.
Když jsem v lednu 2022 psal na blog článek o hitu Listen To Your Heart od Roxette, zakončoval jsem ho zmínkou o autobiografii zpěvačky Marie Fredriksson, kterou jsem dlouhou dobu sháněl. Dva dny před loňskými Vánocemi se mi kniha Listen To My Heart: Moje láska k životu konečně dostala do rukou. Přinesl jsem si ji večer domů...