U většiny písní se dá dopředu jen těžko předpovídat, zda se k nim posluchači budou vracet. Jejich kvality vždy nejlépe prověří až čas. Existují ale výjimky, u kterých je už v okamžiku vydání jasné, že vzniklo něco mimořádného. Píseň Jednou Vladimíra Mišíka takovou výjimkou je.
Zhudebněná báseň Václava Hraběte vyšla v září roku 2019 jako předzvěst Mišíkova alba Jednou tě potkám. Alba, které zpěvák po čtyřech dekádách poprvé nenahrával s kapelou Etc., ale s producentem Petrem Ostrouchovem a muzikanty z formace Blue Shadows.
Už tato první ochutnávka naznačila, že nepůjde jen o ledajakou desku. To se později potvrdilo - následující rok totiž zajistila tou dobou třiasedmdesátiletému interpretovi šest Andělů. Dva z nich, za nejlepší skladbu a videoklip, připadly právě songu Jednou.
Hudebník z pražské Letné tu zpívá o výjimečném setkání. O setkání, ke kterému dojde vždy jen jednou za lidský život, zato ale nevyhnutelně - se smrtí.
"Jednou
tě potkám, vím to jistě
nevím jen kdy, na kterém místě
ať
si klidně říkají, že nevím o životě nic.
Možná se to
stane zítra, možná, že až za měsíc
možná zrovna teď na
tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš."
Pozoruhodný je především způsob, jakým Mišík o své osudové schůzce zpívá. Zvládá to nenuceně, samozřejmě, bez patosu a lítosti. Jeho interpretace dojímá, aniž by se o to prvoplánově snažila.
Černobílý videoklip režiséra Vladimíra Smutného pak celkovou náladu ještě umocňuje. Zpěvák se v něm vydává na různá místa své domovské Letné, kde prožil prakticky celý život.
Jednou by se jistě dala snadno označit za smutnou píseň. Ve skutečnosti však více než ke smutku nutí posluchače k uvědomění si nezvratného, ale zcela přirozeného koloběhu života. Přináší smíření s tím, že jeden život, jakkoliv pro okolí významný a inspirativní, znamená v dějinách lidstva jen stěží postřehnutelnou kapku v moři. "Kdopak si všimne, vždyť svět je tak veliký..." stojí mimo jiné v textu.
Slova Hrabětovy poezie vyznívají o to silněji, když je zpívá umělec z kategorie těch skutečně výjimečných.
Mišíkova úchvatná kariéra trvá už přes půl století. Byl u několika milníků české hudební historie 20. století, včetně vzniku skupiny Blue Effect. Po boku Radima Hladíka a spol. sice působil krátce, stihl ale natočit album Meditace a především dosud hojně skloňovaný hit Slunečný hrob. Prsty měl rovněž v jediném albu formace Flamengo Kuře v hodinkách, často označovaném za klíčové dílo tuzemského rocku.
Mnohé písně z jeho repertoáru přežily do dnešních dní. Variace na renesanční téma, kterou mnozí znají spíše pod lidovým názvem Láska je jako večernice, fascinovala už několik generací a stále neztrácí na půvabu. Určitý druh chemie mezi Hrabětovými básněmi s existenciálními motivy a Mišíkovou interpretací zkrátka nelze zpochybnit.
Jako hudebník, který neustoupil totalitnímu režimu, byť za to ve své době platil zákazem činnosti, si navíc Vladimír Mišík zasluhuje také lidské uznání.
Nelze
spolehlivě říci, která jeho skladba je tou vůbec nejzásadnější.
Právě Jednou však patří k těm, které jeho tvorbu dalece
přesáhly a nyní si již žijí svým vlastním životem. Bude tomu
tak jistě ještě mnoho let poté, co se její námět - jednou - naplní.
text: Josef Martínek, foto: promo, František Ortmann (s Cenami Anděl)
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.