Každý hudebník prochází přirozeným vývojem. Někteří zvládnou za život nesčetněkrát změnit žánr - vzpomeňme třeba na pověstného chameleona Davida Bowieho. Sympatičtí jsou mi ale také ti, kteří se o stylový posun nesnaží za každou cenu. Vždyť i věrnost svému osvědčenému autorskému rukopisu je cesta, která dává smysl.
Platí to dvojnásob, pokud je onen rukopis osobitý a pro daného interpreta jasně charakteristický. A především pokud má pořád co nabídnout. Přesně tímto způsobem se podle mě vyprofilovala skotská písničkářka Amy Macdonald, která se u nás proslavila megahitem This Is The Life z roku 2007.
Skladba pochází z její stejnojmenné debutové desky. V době jejího vydání byla Amy mladinká, na svoje dvacáté narozeniny teprve čekala. Přesto natočila zdařilý materiál plný silných, energických a přirozeně zpěvných písniček, které spoustu posluchačů chytly za srdce.
Návyková hitovka zbořila žebříčky v řadě zemí, v českých rádiích byla jedničkou po dva týdny a několik měsíců se držela v první desítce. Přestože jde o song o bouřlivém nočním životě a ranní kocovině, už tenkrát bylo jasné, že Amy patří k lidem, kterým se říká "stará duše v mladém těle".
Svou hudbou i vzhledem působila mnohem starší, než ve skutečnosti byla, přesto měl její projev tolik potřebnou jiskru a dravost. Do často nekonfliktních rádiových playlistů navíc dokázala dostat píseň, která sice je přímočaře hitová, ale stejnou měrou také neuhlazeně syrová.
Má v sobě jistý závan nezávislé scény, kterým se v éteru odlišila. Vnímal jsem to i já, a to mi v době, kdy česká rádia This Is The Life s téměř ročním zpožděním nasadila do vysílání, bylo teprve sedmnáct let.
Zajímavostí je, že titulní skladba přitom zdaleka nebyla tou, na kterou zpěvaččino vydavatelství nejvíce spoléhalo. První singl se jmenoval Poison Prince, druhý a o poznání úspěšnější Mr. Rock And Roll. Až This Is The Life coby čtvrtá albová vlaštovka ale znamenala vytoužený průlom v celoevropském měřítku.
Jen ve Velké Británii se album přiblížilo prodeji milionu kopií, celosvětově si prvotinu nadějné písničkářky pořídily tři miliony posluchačů. Jak už to tak někdy bývá, následující nahrávky neměly tak masový ohlas, popularitě This Is The Life se už žádná z dalších skladeb nevyrovnala. Přesto by bylo hříchem řadit Amy Macdonald k interpretům s nálepkou "one hit wonder".
Vytvořila si totiž stabilní fanouškovskou základnu, pro kterou úspěšně skládá a zpívá dodnes. Jak už jsem nastínil v úvodu, její rukopis se příliš nemění, pořád vychází z kytarového popu, místy má nádech rocku, ale i folku a country. Pojítkem všech písniček pak zůstává její sytý a nosný hlas. Laťku svojí tvorby ovšem zpěvačka drží pořád vysoko, v žádném případě nepolevuje na kvalitě.
Každé z jejích pěti studiových alb nabídlo přesvědčivý písňový obsah, který nepřestane bavit po několika přehráních. Naopak, díky tomu, že její skladby zcela ignorují jakékoliv krátkodobé trendy, je k nim čas milosrdný a ani po letech neztrácejí na půvabu. Macdonald navíc ráda svoje písně interpretuje také v akustických verzích, které ještě více vytáhnou jejich živelnost.
Nedá se přitom říct, že by skotská hudebnice stála na místě. Byť to není tolik patrné z jejího zvuku, také ona prochází různými životními fázemi a postupně přichází s novými tématy. Už není tou devatenáctiletou dívenkou, ale zralou ženou, která v létě oslavila Kristova léta.
Svou
zatím poslední, v říjnu vydanou desku The Human Demands popsala
jako "album o
stárnutí, o zvládnutí krize i o lásce k někomu, s kým byste
chtěli strávit zbytek života." A je opět vynikající.
text: Josef Martínek, foto: promo, Welt.de
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.