Amy Macdonald nastoupila s This Is The Life na osobitou cestu bez žánrových kotrmelců

20.12.2020

Každý hudebník prochází přirozeným vývojem. Někteří zvládnou za život nesčetněkrát změnit žánr - vzpomeňme třeba na pověstného chameleona Davida Bowieho. Sympatičtí jsou mi ale také ti, kteří se o stylový posun nesnaží za každou cenu. Vždyť i věrnost svému osvědčenému autorskému rukopisu je cesta, která dává smysl.

Platí to dvojnásob, pokud je onen rukopis osobitý a pro daného interpreta jasně charakteristický. A především pokud má pořád co nabídnout. Přesně tímto způsobem se podle mě vyprofilovala skotská písničkářka Amy Macdonald, která se u nás proslavila megahitem This Is The Life z roku 2007.

Skladba pochází z její stejnojmenné debutové desky. V době jejího vydání byla Amy mladinká, na svoje dvacáté narozeniny teprve čekala. Přesto natočila zdařilý materiál plný silných, energických a přirozeně zpěvných písniček, které spoustu posluchačů chytly za srdce.

Návyková hitovka zbořila žebříčky v řadě zemí, v českých rádiích byla jedničkou po dva týdny a několik měsíců se držela v první desítce. Přestože jde o song o bouřlivém nočním životě a ranní kocovině, už tenkrát bylo jasné, že Amy patří k lidem, kterým se říká "stará duše v mladém těle".

Svou hudbou i vzhledem působila mnohem starší, než ve skutečnosti byla, přesto měl její projev tolik potřebnou jiskru a dravost. Do často nekonfliktních rádiových playlistů navíc dokázala dostat píseň, která sice je přímočaře hitová, ale stejnou měrou také neuhlazeně syrová.

Má v sobě jistý závan nezávislé scény, kterým se v éteru odlišila. Vnímal jsem to i já, a to mi v době, kdy česká rádia This Is The Life s téměř ročním zpožděním nasadila do vysílání, bylo teprve sedmnáct let.

Zajímavostí je, že titulní skladba přitom zdaleka nebyla tou, na kterou zpěvaččino vydavatelství nejvíce spoléhalo. První singl se jmenoval Poison Prince, druhý a o poznání úspěšnější Mr. Rock And Roll. Až This Is The Life coby čtvrtá albová vlaštovka ale znamenala vytoužený průlom v celoevropském měřítku.

Jen ve Velké Británii se album přiblížilo prodeji milionu kopií, celosvětově si prvotinu nadějné písničkářky pořídily tři miliony posluchačů. Jak už to tak někdy bývá, následující nahrávky neměly tak masový ohlas, popularitě This Is The Life se už žádná z dalších skladeb nevyrovnala. Přesto by bylo hříchem řadit Amy Macdonald k interpretům s nálepkou "one hit wonder".

Vytvořila si totiž stabilní fanouškovskou základnu, pro kterou úspěšně skládá a zpívá dodnes. Jak už jsem nastínil v úvodu, její rukopis se příliš nemění, pořád vychází z kytarového popu, místy má nádech rocku, ale i folku a country. Pojítkem všech písniček pak zůstává její sytý a nosný hlas. Laťku svojí tvorby ovšem zpěvačka drží pořád vysoko, v žádném případě nepolevuje na kvalitě.

Každé z jejích pěti studiových alb nabídlo přesvědčivý písňový obsah, který nepřestane bavit po několika přehráních. Naopak, díky tomu, že její skladby zcela ignorují jakékoliv krátkodobé trendy, je k nim čas milosrdný a ani po letech neztrácejí na půvabu. Macdonald navíc ráda svoje písně interpretuje také v akustických verzích, které ještě více vytáhnou jejich živelnost.

Nedá se přitom říct, že by skotská hudebnice stála na místě. Byť to není tolik patrné z jejího zvuku, také ona prochází různými životními fázemi a postupně přichází s novými tématy. Už není tou devatenáctiletou dívenkou, ale zralou ženou, která v létě oslavila Kristova léta.

Svou zatím poslední, v říjnu vydanou desku The Human Demands popsala jako "album o stárnutí, o zvládnutí krize i o lásce k někomu, s kým byste chtěli strávit zbytek života." A je opět vynikající.  

text: Josef Martínek, foto: promo, Welt.de

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.


Nejnovější články na blogu

 

Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...

Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.