13. 9. 2020
Léto roku 2020 pro mě bylo o dost jiné než všechna předešlá léta a nejspíš i než všechna ta, která teprve přijdou. Souviselo to s mými osobními cíli a přáními, pro jejichž naplnění je rok 2020 důležitým mezičlánkem.
Měl jsem hodně času sám na sebe, četl jsem,
sledoval filmy, navštěvoval krásná místa. Během cest po
republice, ale i při vysedávání v kavárnách jsem poslouchal
svoje oblíbené písničky. A uvědomil jsem si, že ke spoustě z
nich se vracím už řadu let a že jsem si k nim vytvořil silný
vztah. Napadlo mě, že bych o nich a o tom, co pro mě znamenají,
chtěl nějakou formou psát.
V minulých letech jsem strávil spoustu volného času tím, že jsem tvořil texty, o které mě někdo požádal. Teď bych chtěl psát o tom, o čem psát opravdu chci. Dělat si tím radost, což byl ostatně důvod, proč jsem kdysi psát o hudbě začal.
Během léta jsem připravil sérii textů, které jsem si pojmenoval jako Hudební srdcovky. Nastal čas, kdy bych je chtěl postupně zveřejňovat, a věřím, že souběžně s tím budou vznikat další.
Založil jsem proto tento blog. Neočekávám závratnou čtenost, nemám s ním do budoucna žádné "komerční" úmysly. Jen jsem chtěl mít místo, kam budu moci psát i trochu osobněji, než bych si dovolil v jakémkoliv médiu. Mít něco "svého", na čem si budu moci pracovat, když na to zrovna bude čas a chuť. Mohu říct, že tvorba každého již hotového příspěvku pro mě byla radostnou a naplňující činností.
A pokud třeba někdo v těch textech najde myšlenku, která mu bude blízká, moje radost pochopitelně bude o to větší.
.jpg?ph=54081b06ed)
Česká rádia mají jednu unikátní schopnost: i sebelepší píseň mi svým vytrvalým omíláním dokážou na nějaký čas znechutit. V jednu dobu se jim to povedlo také se skladbou I přes to všechno od Mirai, v jejíž singlové vydání jsem přitom už rok předtím doufal.
Dlouhou dobu Florence Welch vévodila mému pomyslnému seznamu umělců, které jsem si přál vidět naživo. Když k nám v červenci roku 2019 dorazila jako jedna z hlavních hvězd festivalu Colours Of Ostrava, nemohl jsem u toho chybět.
Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...
Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.