Oslovila nejen domácí posluchače, ale i ty zahraniční. Na úspěchy, o kterých si řada kolegů nechává celoživotně jen zdát, dosáhla už ve velmi mladém věku. Jako muzikantka i jako autorka stále roste, vytváří si vlastní vize, za kterými vytrvale směřuje. Lenny je na naší scéně do značné míry úkaz.
Se skládáním autorských skladeb začala už v jedenácti letech. V rozhovorech několikrát mluvila o tom, že úplně první píseň napsala o králíčkovi, který stejně jako ona nesnášel matematiku. V časech dospívání už pochopitelně přišla jiná témata, včetně těch vztahových.
You're My Everything patří k nejstarším položkám jejího repertoáru. Představuje ji v poloze, která pro ni byla v začátcích její kariéry tolik typická - jako písničkářku za klavírem.
Dokonce s ní zaujala v americké mezinárodní soutěži International Songwriting Competition, kde se probojovala do semifinále. A když skladba oficiálně vyšla na jejím debutovém EP All My Love v roce 2013, stala se spolu s dalšími písněmi Lenny na české scéně naprostým zjevením.
Ne snad že by se jednalo o song s objevnou hudební strukturou nebo dosud nezpracovaným tématem. Koneckonců sama interpretka v anglickém textu s ústředním heslem Jsi moje všechno tak trochu symbolicky zpívá: "Řeknu, co bylo již dříve řečeno milionkrát i vícekrát..."
Na to, aby vznikla opravdu silná píseň, ale není třeba za každou cenu přicházet s něčím revolučním, daleko cennější zůstává pro většinu posluchačů autentická emoce. A tu Lenny, jejímž poznávacím znamením se stal charakteristický chraplák, dokázala předat vrchovatě. Všiml si toho ostatně i Richard Krajčo, který si You're My Everything vyhlédl na soundtrack filmu Křídla Vánoc - to bylo ještě o rok dříve, než vyšlo zmíněné debutové EP.
Lenny se od té doby úspěšně etablovala, dávno už se zbavila nálepky "dcera Lenky Filipové", dnes za ni nejlépe mluví její vlastní hudba. Napsala a natočila několik velkých hitů, koneckonců na skládání má školu - tříletý obor songwriting absolvovala v Londýně, kde během té doby žila a nasávala tvůrčí inspiraci.
I přesto pro mě tato prastará písnička zůstává jednou z těch nejpůsobivějších. Zpívala v ní uvěřitelně i přiměřeně zaníceně o tom, co zrovna prožívala, a to způsobem, jakým v tu chvíli uměla nejlépe. Její projev v ní byl vřelý a podmanivý, ale také trochu syrový a neučesaný. Ve výsledku na posluchače dýchne ono pověstné "něco navíc", které písně buď mají, a nebo ne.
V tvorbě Lenny naštěstí celkově o tento tajemný faktor není nouze. Vždyť energického hitu Hell.o si všimli i posluchači v Itálii a Německu. V zahraničí absolvovala řadu promo aktivit, objevila se také v tamních hudebních pořadech. "V Itálii jsem úspěch písničky pocítila na vlastní kůži. Lidé byli nadšení, křičeli moje jméno a stále opakovali: Hell.o. Hell.o," řekla mi, když jsme spolu v roce 2018 dělali rozsáhlý rozhovor do magazínu Interview.
První řadové album Hearts (2016) bylo vůbec mimořádně žádané, ocenila ho i akademie Cen Anděl, která Lenny v daný ročník udělila čtyři hlavní ceny a k nim jednu žánrovou. Zpěvačka se dočkala mnoha poct, včetně hostování na koncertech Mikea Shinody nebo Emeli Sandé, která si ji prý jako předskokanku vybrala sama. S vlastní show v roce 2018 naplnila Forum Karlín třemi tisícovkami lidí. A až skončí pandemie, plánuje svou laťku znovu posunout v sále O2 Universa.
Také její druhé studiové album Weird & Wonderful, vydané loni v květnu, obsahuje řadu vydařených písní. Lenny na něm jde spíše směrem současnější hudby, patrný je větší vliv elektroniky. Ambicióznější zvuk ale naštěstí nepřebil její autentický rukopis a osobité interpretační schopnosti. A třeba skladba Figure It Out, pojednávající o tom, že v životě si na to opravdu důležité musíme vždycky přijít sami, aspiruje na další trvalku.
Je
dobře, že se Lenny snaží neustále kráčet vpřed. Do budoucna
se od ní ještě můžeme dočkat mnohých překvapení. Ovšem k
písním jako You're My Everything, ve kterých si vystačí s
komorním doprovodem a svým pěveckým charismatem, bude vždycky
důvod se vracet.
text: Josef Martínek, foto: Ondřej Pýcha / Universal Music
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.