Na jejich první koncert přišlo šest lidí, na dva zatím největší - na fotbalovém stadionu na Strahově - jich v roce 2017 dorazilo přes 67 tisíc. Havířovská skupina Kryštof si již prošla prakticky všemi možnými vývojovými fázemi. A přirozeně se proměňoval i její repertoár.
Raná tvorba party kolem Richarda Krajča byla na začátku nového tisíciletí vítaným oživením tuzemské scény. Nejenže se písničky Kryštof úspěšně zabydlovaly v rádiích, navíc na kapelu pěla ódy téměř všechna hudební média. Kritici oceňovali její nápadité pojetí popu, které se u nás od tehdejší běžné mainstreamové produkce značně lišilo.
Kryštof nabídli posluchačům pop s duší, písničky, z nichž čněly Krajčovy básnické obraty i lehká melancholie, typická spíše pro umělce pohybující se mimo střední proud. Není proto divu, že recenzi debutového alba Magnetické pole z roku 2001 uvedl Honza Balušek na musicserveru titulkem: "Kryštof - nezávislý pop".
K repertoáru z prvních desek se rád vracím dodnes. Dokonce bych řekl, že jsem ho naplno dokázal ocenit až s mnohaletým odstupem. V době, kdy éterem hýbaly skladby jako Lolita, Ženy, Srdce nebo Zrcadlení, jsem byl v dětském věku, takže jsem je ještě nemohl vnímat ve všech kontextech.
Nejvíc jsem si tehdy oblíbil Obchodníka s deštěm. A i po těch letech zůstává mým favoritem.
Má všechno, co by silná popová písnička mít měla: zapamatovatelný motiv, výrazný refrén, uvěřitelnou emoci, netuctový zvuk. A navrch vkusně poetický text, který dává smysl i sám o sobě, bez hudebního doprovodu. V současné pop music to lze považovat spíše za ojedinělý jev, pro mě osobně je však význam a pojetí slov důležité.
Richardovy texty bývají snadným terčem kritiky pro jejich důraz na zvukomalebnost, která jim občas ubírá na jednoznačnosti. Právě jistá zahalenost a práce s nejrůznějšími asociacemi mě na nich ale vždy bavila - jejich pochopení vyžaduje snahu zkoumat je a přemýšlet nad nimi.
Text s refrénem "Slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě" patřil k těm snáze uchopitelným. Vzletnými obraty se však odlišil od všech dalších písniček o lásce a trápení. Použité metafory byly a i dnes stále jsou příjemným protikladem jisté říkankovosti řady jiných tuzemských popových singlů.
Hudební složka vycházela z kytarového popu i toho elektronického - aby také ne, když kapela ve svých začátcích spolupracovala s Dušanem Neuwerthem odpovědným za zvuk Tata Bojs. Výsledkem byla skladba, která jednoznačně kultivovala tuzemský mainstream na začátku tisíciletí - jako koneckonců i jiné singly Kryštof.
Za dvacet let se vnímání kapely veřejností značně proměnilo. Ze souboru osvěžujícího domácí mainstream se postupně vylouplo jedno z jeho dlouhodobě nejpopulárnějších jmen. Prakticky každá nová píseň Kryštof je předurčena stát se hitem.
Na druhé straně ale stojí nemalé množství negativních reakcí, chcete-li "hejtů". Možná za to může někdejší spolupráce s firmou našeho premiéra, možná přímočařejší pojetí současného kapelního repertoáru a třeba je něco pravdy i na starém známém pravidlu showbyznysu tvrdícím, že úspěch se zkrátka neodpouští. Úsudek si jistě dokáže udělat každý sám.
Pravdou samozřejmě zůstává, že tvorba hudebníků ze severu Moravy doznala změn. Melancholie a intimita pozvolna ustupovaly do pozadí, euforičnosti a neskrývané chytlavosti naopak přibývalo. Nešlo však o posun nečekaný nebo nepochopitelný - období smutků z lásek a mladického vyhraňování zkrátka u Krajča vystřídalo rodičovství, šťastný vztah a profesní naplnění. Změnila se témata jeho života a tím pádem i písniček.
Poté, co s albem Inzerát z roku 2012 vypukla doslova "kryštofmánie", začaly lístky na jejich koncerty mizet z předprodejů v řádu minut. Přišel vlastní rodinný festival Kryštof Kemp, ambiciózní a barevná deska Srdcebeat i neméně výpravné halové turné. A v roce 2017 vysněné koncerty na Strahově, které ještě předtím uvedla výběrovka k pětadvaceti letům kapely. Té už na posledních nahrávkách nestačili čeští producenti, čtyři novinky na zmíněné best of si přivezla ze studia v New Yorku. A naposledy došlo i na vánoční spolupráci s dnes již zesnulým Karlem Gottem, která před pár týdny opanovala česká rádia.
Ano, leccos se změnilo, na Kryštof se však pro to, jak "vyrostli", nedívám skrz prsty. Jejich vývoj považuji za přirozený, postupný a logický. Stále poslouchám jejich písničky, pořád chodím na koncerty - a rozhodně se za to nestydím. Vždyť strhující koncertní energii, nenucenou komunikaci s fanoušky i schopnost dynamicky vystavět atmosféru vystoupení může kapele drtivá většina domácí konkurence leda závidět.
Navíc nelze vyloučit, že se ještě někdy dočkáme nových písniček v trochu zádumčivějším a snovějším provedení, jako tomu bylo na začátku tisíciletí. Komorní Jenom Písničky Tour po divadlech, jehož závěrečná část byla kvůli koronaviru už dvakrát odložena, nasvědčuje tomu, že chuť k tomu ve skupině je.
A
i kdyby ne, skladby jako Obchodník s deštěm a mnohé další
neztratily za dvě desetiletí ani kousek ze své přitažlivosti.
text: Josef Martínek
Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...