Album Na Radosti Anety Langerové je klenotem české populární hudby. Na rozdíl od některých jiných povedených děl nemusela nahrávka protkaná autentickou poetikou venkova na svoje ocenění čekat dlouhé roky, ovací kritiky i publika se dočkala hned po svém uvedení. Přesto každý další uplynulý rok její přednosti ještě zvýrazňuje.
Čtyři ceny Anděl v jediném ročníku, dvakrát platinové album za prodejnost, pro velký zájem několik let trvající tematické turné. V roce 2016 zaplněné Forum Karlín, výpravný koncert, který o rok později vyšel také na DVD.
Výčet úspěchů Anetiny čtvrté studiovky z roku 2014 je opravdu bohatý - navrch bych přidal třeba i první místo v tradiční redakční anketě o nejlepší album roku, kterou na musicserveru každoročně vyhlašujeme.
Výše než vše zmíněné však stavím skutečnost, že písně z Na Radosti si dál žijí vlastním životem. Nejsou vázány na dobu svého vzniku, jejich kouzlo nevymazaly proměny hitparádových trendů, společenských nálad ani životních fází posluchačů.
Dýchají z nich lidské osudy, emoce i myšlenky. Vytvářejí obrazy, které zcela jasně vidím před očima. I po těch sedmi letech. Snad je to také díky tomu, že "Na Radosti je místo, kde se zastavil čas a s ním i příběhy lidí, kteří tam žili," jak zpěvačka opakovala v době vydání.
Se spoluautorem Jakubem Zitkem tehdy právě tam, na samotě poblíž Vimperka, na desce pracovali, oddělení od vnějšího světa a téměř bez signálu. Kulisy šumavských lesů, rozlehlých luk a polorozpadlých staveb jim posloužily jako dějiště jimi smyšlených historek, které se v nich kdysi klidně mohly opravdu odehrávat.
Trávu, šikovně schovanou téměř uprostřed tracklistu, vnímám jako ústřední položku desky, navzdory tomu, že nebyla hlavním rádiovým singlem. Oproti jiným skladbám nevypráví žádný konkrétní příběh, její obsah je spíše abstraktní a intuitivní.
"Znám
křídla vran
v
jejich stínu spávám
mé
bílé tělo oči tvé spatřit nemohou
teď
mým novým domovem je
vřes,
mech a tráva
budu
tam, kde modré chrpy vykvetou..."
Dala by se označit za píseň o smrti, na to je ale málo smutná. Vyzařuje z ní spíše vnitřní síla a vyrovnanost, oslavuje transformaci pozemského bytí v něco méně hmatatelného, ale přesto stále přítomného - všude kolem nás.
"Soustředí se na koloběh života, na lásku k něčemu, co je pro člověka domovem, ale zároveň ví, že už toho nemůže být součástí. Je v ní smíření s tím, že vám někdo chybí, ale víte, že už ho zpátky nepřivedete," popsala ji tenkrát sama hudebnice v našem rozhovoru.
Tráva patří k písním, které se mě dotkly hned po prvním poslechu. Ze zpěvaččina hlasu na pozadí orchestrálního aranžmá naskakuje pověstná husí kůže. To platí dodnes.
Už v recenzi alba jsem v listopadu 2014 psal, že by mohla zlidovět podobně jako třeba Voda živá. Ačkoliv nikdy neměla takzvané "hitové předpoklady", řekl bych, že řada lidí si ji našla a vytvořila si k ní hlubší pouto. Ostatně podobný osud potkal i další Anetinu skladbu Vzpomínka, o které jsem psal zde.
Období alba Na Radosti podle mě přineslo také zpěvaččiny vůbec nejlepší klipy - vznikly k songům Tráva a Tragédie u nás na vsi. Oba natočila režisérka Olga Špátová a oba mají filmový rozměr.
Ve vizuálu k Trávě vidíme poutavé letecké záběry na okolní krajinu. Poodhaluje také všechny zdejší pozoruhodné stavby a artefakty, o nichž autoři nahrávky ještě před vydání klipu v již zmiňovaném rozhovoru vyprávěli - ruiny kaple, opuštěný sirotčinec s nápisem Na Radosti i sochu panenky Marie.
Pro vylíčení podstaty půvabu místa tehdy použili spojení "syrová krása", což je podle mě příznačné označení. Aneta však mluvila i o tom, že nic z toho, co video zachytilo, zřejmě v této podobě dlouho nevydrží. "Nejspíš to tam bude chtít někdo rekonstruovat a pak už to nebude mít takového ducha jako teď," prohlásila.
A měla pravdu - hned následující rok Lesy ČR zdejší kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova z 19. století opravily. Koho by zajímala i trocha historie z oné šumavské osady, více se dozví například v tomto článku.
Výjimečná
albová
etapa
se
definitivně uzavřela loni, když Aneta Langerová po šesti letech
vydala novou řadovou nahrávku Dvě slunce. I když teď bude na
následujícím podzimním turné představovat především písně z ní,
nebojím se o to, že by skladby z Na Radosti její repertoár
opustily. Naopak nepochybuji o tom, že minimálně některé bude
zpívat až do konce kariéry.
text: Josef Martínek, foto: Art Shock (langerovaaneta.cz)
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.