Znáte ten pocit, kdy slyšíte první tón písničky a intuitivně vás bodne u srdce? Mně se to stává vždy, když slyším Vzpomínku od Anety Langerové.
Stává se to i tehdy, když se ke mně dostane zcela neplánovaně. Například YouTube ví, že si její videoklip nahraný v doprovodu smyčcového tria rád přehrávám, takže mi ho občas sám automaticky spustí po skončení předešlého videa.
Nejspíš se jedná o reakci čistě podvědomou, protože mozek obvykle potřebuje ještě o malou chvíli času více na to, aby píseň rozpoznal.
Už když Vzpomínka poprvé vyšla v roce 2009 na zpěvaččině třetím albu Jsem, věděl jsem, že bude patřit k mým nejoblíbenějším v jejím repertoáru. K tomu mám přitom celkově nadmíru vřelý vztah.
Nebyl jsem její fanoušek během prvního ročníku SuperStar v roce 2004. Tehdy se velmi rychle stala miláčkem národa, já jsem ale ve finále poslal hlasovací SMS Šárce Vaňkové. O svých kvalitách mě Aneta přesvědčila až následnou tvorbou.
Masově oblíbené debutové album Spousta andělů jsem jako teenager poslouchal, ale až v časech studiové dvojky Dotyk jsem jejímu pěveckému charismatu opravdu podlehl. Když jsem si ve svých šestnácti letech poprvé koupil lístek na koncert, bylo to právě na zastávku turné k Dotyku v Plzni.
V dalších letech jsem na její koncerty chodil velmi často. S kamarády jsme za ní neváhali jet přes půl republiky, abychom viděli její hodinový set na festivalu a pak celou noc čekali na první dopravní spoj. Hudba má to kouzlo, že dokáže spojovat lidi, a já jsem Anetě vděčný například za to, že jsem díky těmto vystoupením poznal jednu ze svých nejbližších kamarádek Sandy. Silné přátelské pouto nás pojí už dvanáct let a já vím, že tomu tak bude i nadále.
Vzpomínka je ve své původní podobě folková písnička, která desku Jsem uzavírala. Stejně jako v případě předešlých alb věnovala Aneta poslední položku své mamince, která zemřela, když jí bylo čtrnáct let.
"Vytržený list z paměti, nikdy nečíst, zpátky nelepit, nebylo by tání bez zimy a v modlitbách mých přání spatřit oči máminy..." zpívá se v ní. Už zmíněná první verze pro mě byla dojemná, z alba jsem ji měl nejraději.
Řekl bych ale, že u širšího publika se větší odezvy dočkala až podoba uzpůsobená komornímu turné Pár míst... z roku 2011. Tedy právě ta se smyčcovým triem. Je aranžérsky košatější, ovšem ve své podstatě pořád stejně niterná. Zpěvaččin projev je v ní navíc ještě zralejší, smířlivější.
Škarohlídi
někdy o Anetě říkají, že po megahitech Hříšná těla, křídla
motýlí a Voda živá z úvodu kariéry už žádnou další
písničku podobné obliby nenatočila. Sluší se ale říct, že
video ke Vzpomínce, byť se jedná jen o záznam z koncertu, má na YouTube pět milionů zhlédnutí. Jsou zkrátka písně,
které nepotřebují vyhrávat z éteru od rána do večera, aby si
našly své posluchače. Emoce, kterou předávají, totiž prostor samotné hudby přerůstá.
Bohužel, v roce 2015 pro mě ta skladba získala i osobní rovinu.
Maminka si velmi oblíbila Anetino čtvrté album, Na Radosti. Připomínalo jí dětství na venkově, časy, na které ráda vzpomínala. Když bojovala s nádorovým onemocněním, přála si ho poslouchat i v zařízení hospicové péče. "Přines mi příště album Na Radosti," poprosila mě.
Jenže žádné "příště" už nebylo.
Na
maminku myslím pokaždé, když Vzpomínku slyším. A těch pět
milionů přehrání napovídá, že nás zřejmě s podobnými
příběhy bude mnohem víc.
Josef Martínek, foto: langerovaaneta.cz
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.