Znáte ten pocit, kdy slyšíte první tón písničky a intuitivně vás bodne u srdce? Mně se to stává vždy, když slyším Vzpomínku od Anety Langerové.
Stává se to i tehdy, když se ke mně dostane zcela neplánovaně. Například YouTube ví, že si její videoklip nahraný v doprovodu smyčcového tria rád přehrávám, takže mi ho občas sám automaticky spustí po skončení předešlého videa.
Nejspíš se jedná o reakci čistě podvědomou, protože mozek obvykle potřebuje ještě o malou chvíli času více na to, aby píseň rozpoznal.
Už když Vzpomínka poprvé vyšla v roce 2009 na zpěvaččině třetím albu Jsem, věděl jsem, že bude patřit k mým nejoblíbenějším v jejím repertoáru. K tomu mám přitom celkově nadmíru vřelý vztah.
Nebyl jsem její fanoušek během prvního ročníku SuperStar v roce 2004. Tehdy se velmi rychle stala miláčkem národa, já jsem ale ve finále poslal hlasovací SMS Šárce Vaňkové. O svých kvalitách mě Aneta přesvědčila až následnou tvorbou.
Masově oblíbené debutové album Spousta andělů jsem jako teenager poslouchal, ale až v časech studiové dvojky Dotyk jsem jejímu pěveckému charismatu opravdu podlehl. Když jsem si ve svých šestnácti letech poprvé koupil lístek na koncert, bylo to právě na zastávku turné k Dotyku v Plzni.
V dalších letech jsem na její koncerty chodil velmi často. S kamarády jsme za ní neváhali jet přes půl republiky, abychom viděli její hodinový set na festivalu a pak celou noc čekali na první dopravní spoj. Hudba má to kouzlo, že dokáže spojovat lidi, a já jsem Anetě vděčný například za to, že jsem díky těmto vystoupením poznal jednu ze svých nejbližších kamarádek Sandy. Silné přátelské pouto nás pojí už dvanáct let a já vím, že tomu tak bude i nadále.
Vzpomínka je ve své původní podobě folková písnička, která desku Jsem uzavírala. Stejně jako v případě předešlých alb věnovala Aneta poslední položku své mamince, která zemřela, když jí bylo čtrnáct let.
"Vytržený list z paměti, nikdy nečíst, zpátky nelepit, nebylo by tání bez zimy a v modlitbách mých přání spatřit oči máminy..." zpívá se v ní. Už zmíněná první verze pro mě byla dojemná, z alba jsem ji měl nejraději.
Řekl bych ale, že u širšího publika se větší odezvy dočkala až podoba uzpůsobená komornímu turné Pár míst... z roku 2011. Tedy právě ta se smyčcovým triem. Je aranžérsky košatější, ovšem ve své podstatě pořád stejně niterná. Zpěvaččin projev je v ní navíc ještě zralejší, smířlivější.
Škarohlídi
někdy o Anetě říkají, že po megahitech Hříšná těla, křídla
motýlí a Voda živá z úvodu kariéry už žádnou další
písničku podobné obliby nenatočila. Sluší se ale říct, že
video ke Vzpomínce, byť se jedná jen o záznam z koncertu, má na YouTube pět milionů zhlédnutí. Jsou zkrátka písně,
které nepotřebují vyhrávat z éteru od rána do večera, aby si
našly své posluchače. Emoce, kterou předávají, totiž prostor samotné hudby přerůstá.
Bohužel, v roce 2015 pro mě ta skladba získala i osobní rovinu.
Maminka si velmi oblíbila Anetino čtvrté album, Na Radosti. Připomínalo jí dětství na venkově, časy, na které ráda vzpomínala. Když bojovala s nádorovým onemocněním, přála si ho poslouchat i v zařízení hospicové péče. "Přines mi příště album Na Radosti," poprosila mě.
Jenže žádné "příště" už nebylo.
Na
maminku myslím pokaždé, když Vzpomínku slyším. A těch pět
milionů přehrání napovídá, že nás zřejmě s podobnými
příběhy bude mnohem víc.
Josef Martínek, foto: langerovaaneta.cz
Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...