Nohavicova Kometa nabádá k zamyšlení nad zákony přírody a cyklem života

07.02.2022

Halleyova kometa je ze Země viditelná zhruba každých 75 let, mnozí ji tedy na vlastní oči spatří jen jednou za život. Přiblíží se na krátký okamžik, přesto může v pozorovateli rozvířit proud podstatných myšlenek. Tak jako v Jaromíru Nohavicovi, který se právě tímto vesmírným tělesem inspiroval při psaní svého hitu Kometa.

O nezaměnitelném ostravském písničkáři píšu na této stránce již podruhé. Jako jeden z prvních článků na tehdy čerstvě založeném blogu vyšel v září roku 2020 text o písni Mám jizvu na rtu z alba Ikarus. Tato skladba pro mě ve své době, přesněji řečeno v roce 2008, sehrála zásadní roli v seznamování s Nohavicovým repertoárem.

Repertoárem, který jsem tehdy jako sedmnáctiletý teenager orientovaný spíše na současnou pop music znal pouze okrajově. Časem se mi ale ty nádherně vlídné verše o "bílých křemenáčích na cibulce" a dalších drobných radostech natolik dostaly pod kůži, že jsem začal objevovat i zpěvákovy starší skvosty.

Kometa vznikla ještě před mým narozením - v roce 1986, když Nohavica pozoroval průlet Halleyovy komety. Měl už za sebou některé úspěchy, včetně třeba českého textu skladby Lásko, voníš deštěm Marie Rottrové (v originálu She's Gone od Black Sabbath), který mu významně pomohl i v jeho sólové kariéře. Na vydání prvního oficiálního alba Darmoděj si ale měl počkat ještě dva roky - a Kometa na něm nemohla chybět.

Do značné míry pro mě tato písnička charakterizuje celou Nohavicovu tvorbu. Jednoduchou a pokornou formou, bez jakékoli urputnosti, otevírá zásadní lidská témata, podvědomě nastoluje otázky. Takové, které je zcela přirozené si pokládat a přemýšlet o nich. Týkají se zákonů přírody, životního cyklu i prchavosti a pomíjivosti okamžiku.

"Spatřil jsem kometu, oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem
až příště přiletí, my už tu nebudem
my už tu nebudem, ach pýcho marnivá
spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat..."

Díky jejím slovům si vždy znovu připomenu, jak fascinující je to, že na světě právě teď, v tento moment a na tomto místě, jsme. Celý lidský život, i kdyby trval sto let, totiž v historii naší planety představuje jen nepatrný a zcela nepodstatný mžik. Jako onen průlet komety.

"Člověk se rodí nahý a bez víry. Jak odejde z tohoto světa, už záleží na něm. Potkalo mne velké štěstí, že mohu skládat a zpívat písně. Jsou to mé modlitby. Je- li Bůh, pak pro mne je skryt v hudbě, která rozeznívá srdce a dotýká se rozumu. Nevím, proč jsem byl vybrán zrovna já, ale s pokorou přijímám, že jsem slyšen," píše autor ke Kometě na svém webu.

Řekl bych, že písně Jaromíra Nohavici si získaly takovou oblibu právě proto, že jsou opravdu ze života a dokážou promlouvat ke všem. S jejich obsahem se může ztotožnit chudý dělník z venkova i majetný městský intelektuál, jakkoli je mladý nebo starý.

A určitě se k nim budou vracet i příští generace, jejich umělecká hodnota a význam sdělení totiž s časem nevyprchávají. Naopak zůstávají uchovány jako určité svědectví doby, ve které vznikly. Platí to i o zatím posledním albu Máma mi na krk dala klíč z roku 2020. Na něm je mým favoritem písnička Emil P., silná výpověď o smrti kamaráda.

Zpěvákovy skladby se dokonce dostaly až za hranice naší země. Mnohé z nich se dočkaly předělávek v různých koutech světa. Kometa není v tomto směru výjimkou. Některé coververze najdete na Nohavicových stránkách.

Svědčí to především o jeho autorských dovednostech. Pro mě jsou však výjimečné i ty interpretační. Vzpomínám například na koncert v O2 areně v roce 2017, o němž jsem v recenzi napsal, že "jeho přednes řekl posluchačům snad ještě víc než texty samotné, jakkoliv geniálně napsané jsou. Navzdory hale naplněné sedmnácti tisíci lidmi dokázal vytvořit 'domáckou' atmosféru, která arénou prostupovala."

Nejvíce mě ale Kometa naživo zasáhla na festivalu Benátská! v Liberci v roce 2018. Kde jinde než pod hvězdami posetou červencovou oblohou, v obklopení nádherné přírody areálu ve Vesci, mohla její slova vyznít silněji?

Sluší se dodat že Halleyova kometa inspirovala také celou řadu dalších umělců. Nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert po ní nazval sbírku básní, zpíval o ní například písničkář Slávek Janoušek a na svém loňském albu Happier Than Ever má skladbu Halley's Comet také modla dnešních teenagerů Billie Eilish.

Příště se hvězdný objekt podle propočtů astronomů Zemi přiblíží 29. července 2061. Nohavica v textu zpívá, že "až příště přiletí, my už tu nebudem" - zřejmě si totiž spočítal, že by mu v té době bylo už 108 let.

Mezitím však dorostly nové generace, které už mají reálnou šanci Halleyovou kometu ve zmíněný rok spatřit. Například mně by v té době, bude-li mi přáno, mohlo být krásných 70 let. Netuším, co příští čtyři dekády přinesou, a nevím ani to, zda tu opravdu budu. Nechci proto nic slibovat, ale říkám si, že by bylo hezké jít se na ni ten den podívat a k tomu si třeba přehrát Nohavicovu písničku.  

text: Josef Martínek, foto: Panton

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....

Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...

Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...