Postava písničkáře Jarka Nohavici zpravidla v lidech vyvolává dva druhy reakcí. Jedni ho bezmezně obdivují pro jeho autentický autorský rukopis, druzí upozorňují na jeho dávnou spolupráci s StB a kritizují zpěvákovy politické postoje.

S panem Nohavicou jsem se nikdy osobně nepotkal, netroufám si proto bez znalosti kontextu hodnotit jeho osobní minulost nebo názory. Raději se budu dál těšit z nádherných písní, které má ve svém repertoáru a které dokáže s osobitým přednesem interpretovat tak, že se jich posluchač jen tak nenabaží.

Ta, kterou mám od něj vůbec nejraději, se jmenuje Mám jizvu na rtu. A zřejmě nejsem sám - přestože o písni z alba Ikarus z roku 2008 se nedá mluvit jako o velkém rádiovém hitu, tak jako mnohé jiné Nohavicovy kousky zlidověla.

Udivuje mě zejména popularita neoficiálně nahraného audia na YouTube. Skoro osmnáct milionů přehrání. Pro poklidnou písničku dnes už postaršího pána, doplněnou o pár fotografií.

Nohavica je na české scéně vůbec zvláštní úkaz. Jeho alba dosahují prodejů v řádu desítek tisíc kusů - navzdory tomu, že desky už se v této době skoro neprodávají. Na lístky na jeho koncerty stojí lidé dlouhé hodiny fronty, aby se po nich pak za pár minut zaprášilo. Často přitom nemusí vyvěsit ani jediný plakát. Proto se vlastně ani nelze divit, že mu stačí jen své skladby zveřejnit a ony už si pak žijí vlastním životem.

K žádné z nich se ale nevracím s takovou pravidelností jako právě k "jizvě". Jsem o skoro čtyři dekády mladší než její autor a interpret, nehraju mariáš a mým snem určitě není vidět, jak Baník poráží Barcelonu. Nedokážu ani posoudit, jestli je pravda, že "nejlepší káva je v Hypernově u rybiček".

Přesto se mnou ta píseň hodně souzní. Mám v životě rád nové impulsy, ale ze všeho nejvíc si vážím toho, co je stabilní. Držím se svých rituálů a tradic, chodím často na ta samá místa, v restauracích si obvykle dávám pořád stejná jídla. Obklopuji se úzkým okruhem lidí, se kterými se cítím dobře.

Když je mi někde hezky, chci tu situaci zažívat znovu a znovu. Nepovažuji to za rutinu, naopak mi taková stálost přidává na klidu, mám díky ní pocit, že vše je přesně tak, jak má být. Nepotřebuji pořád zkoušet něco nového, když vím, že to osvědčené mě nezklame. A pokaždé se na to znovu těším.

Ty samé emoce cítím právě z této skladby. Obzvlášť výmluvná je v tomto směru například pasáž:

"Někteří lidi mají fakt divné chutě,
ale já, lásko má, stále stejně miluju tě,
když hážeš bílé křemenáče na cibulku,
když zvedáš prst jako dirigentskou hůlku.
A i když mě to táhne tam a tebe občas jinam,
na špatné věci pro ty dobré zapomínám..."

Někdo možná taková slova považuje za příliš konzervativní. Pro mě jsou symbolem životní harmonie a rovnováhy.

Josef Martínek, foto: Vladimír Jurkovič / oficiální snímek interpreta

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu