Když láska ničí. Rihanna inspirovala pop-soulovým hitem Love On The Brain i Marilyna Mansona

07.06.2021

Mezi současnými zpěvačkami je Rihanna těžko předvídatelný úkaz. Nejprve vydává nová alba rok co rok, aby se pak na dlouhá léta odmlčela. Jednou ji baví pop a taneční hudba, podruhé zase r'n'b a temnota a nakonec svou stylovou nerozhodnost stvrdí nějakou nečekanou spoluprací.

Dosavadní kariéra barbadoské interpretky zatím zkrátka nevyniká velkou celistvostí, posluchači si tak z jejího repertoáru spíše vybírají, co je zrovna jejich uším blízké. Mně se Rihanna líbila v různých podobách.

Poprvé jsem si její rozpoznatelný hlas oblíbil jako teenager díky popovým hitům Unfaithful či Umbrella. Ocenil jsem ale i pochmurnější album Rated R z roku 2009, emotivní duet Love The Way You Lie s rapperem Eminemem nebo taneční hymnu We Found Love s Calvinem Harrisem. K vrcholům jejího repertoáru určitě řadím také lehce "hipísáckou" písničku FourFiveSeconds, do které si přizvala Paula McCartneyho a Kanyeho Westa.

Zatím naposledy se albově připomněla osmou řadovkou Anti z roku 2016 - a od té doby se na nové písně čeká. Jaký kontrast oproti jejím raným hudebním rokům: vždyť mezi lety 2005 - 2012 fanouškům naservírovala hned sedm studiových desek. Později však svoje pole působnosti rozšířila i do jiných oblastí mimo hudbu - především do světa módy. Dalším důvodem současného tvůrčího mlčení může být i to, že s přibývajícím věkem jí mnohem víc záleží na kvalitě toho, co vydá.

Už na Anti naznačila snahu o trochu umělečtější přístup k nahrávání - nešlo o desku nabitou přímočarými rádiovými hity, obsahovala spíše písně ležérní, omamné, mnohdy čerpající z různorodých vlivů dvacátého století. Slovo "snaha" bych ovšem zdůraznil, protože za mě zůstala trochu nedotažená. Soulově laděná skladba Love On The Brain se ale od začátku stala mým favoritem.

Ukázat svou novou tvář přijela Rihanna v červenci 2016 i do pražské O2 areny. Fanoušky nejspíš naštvu, když napíšu, že zdejší zastávku Anti World Tour dosud považuji za jeden z vůbec nejhorších koncertů, jaké jsem kdy viděl. Vadilo mi zejména pojetí vystoupení.

Ze spousty písní tehdy zazněly jen krátké úryvky, takže se večer slil v jakési jedno dlouhé medley. Popěvek střídal popěvek a než se posluchač stačil do některé ze skladeb pořádně zaposlouchat, už se halou rozléhal zase fragment z některé jiné. Koncert bez výrazné výpravy a téměř bez mluvených vstupů na mě působil neosobně, až instantně. Jako by zpěvačka chtěla být co nejrychleji zase zpátky v šatně.

Na Love On The Brain došlo až těsně před koncem a naštěstí to byl jeden z těch lepších okamžiků. Podobně jako třeba v Siou složené elektropopové baladě Diamonds nebo již zmíněné FourFiveSeconds Rihana v závěru setlistu konečně ukázala, že když chce, dokáže i naživo podat dobrý pěvecký výkon.

Právě o kvalitu vokálů se přitom studiová verze dost opírá. Hudebnice z Karibiku v ní předvádí nečekanou hlasovou variabilitu. Píseň je nasáklá hudbou šedesátých až osmdesátých let, autoři Fred Ball a Joseph Angel se inspirovali třeba tvorbou Prince nebo Ala Greena.

Označení retro by ale v tomto případě nebylo úplně přesné. Zvuk sice odkazuje k časům minulým, zato slova vyznívají o dost současněji, Sama Rihanna část poměrně drsného textu o toxické lásce dopsala. "Bije mě do černa a modra, ale š*ká mě tak dobře a já se nemůžu nabažit," zpívala.

Podle některých amerických kritiků se tím vracela ke svému hojně medializovanému vztahu se zpěvákem Chrisem Brownem. Toho obvinila z domácího násilí, soud dokonce Brownovi zakázal se k Rihanně přiblížit.

Tematicky připomněla třeba repertoár Amy Winehouse, která na svém kultovním albu Back To Black rovněž zpívala o sebedestruktivním vztahu, ze kterého nemohla (a zřejmě ani nechtěla) uniknout. Možná ne náhodou někteří Rihannin vokální projev v této písni k britské soulové divě přirovnávali.

Love On The Brain z tracklistu Anti vyčnívala už v době, kdy ji pěla na onom koncertě v pražské O2 areně. Na své singlové vydání tehdy ale teprve čekala. Tuto roli jí ve zpěvaččině vydavatelství přisoudili teprve na konci září 2016. V americké hitparádě začala nenápadně - až v deváté desítce.

I přes absenci oficiálního videoklipu song v žebříčcích pozvolna stoupal a nakonec v březnu 2017 dosáhl v USA na páté místo. Stal se tak Rihanniným dvaadvacátým Top 5 singlem, čímž překonala historický zápis Elvise Presleyho.

S Love On The Brain se nejspíš původně příliš nepočítalo jako s budoucím hitem, dopad na svět populární hudby byl však nakonec obrovský. Billboard písničku označil jako nejvlivnější popový singl roku 2017.

Inspirovala dokonce i umělce dalších žánrů. Svědčí o tom například prohlášení démonického Marilyna Mansona, který uvedl, že měla spolu s dalšími skladbami z Anti vliv na jeho album Heaven Upside Down. "Ten jeden song, Love On The Brain, mě opravdu zasáhl, protože jsem Rihannu viděl, jak ho zpívá naživo a prostě... to myslela vážně," shrnul.  

text: Josef Martínek, foto: Roc Nation

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.

Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.

Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.