Když vás pohlcuje temnota: Amy Winehouse v Back To Black předpověděla vlastní osud

11.10.2020

Jaká je pravděpodobnost, že se směsicí jazzu, soulu a starého r'n'b natočíte jedno z nejprodávanějších alb 21. století? Teoreticky by měla být jen velmi malá.

Jmenované žánry už dnes poslouchají spíše pamětníci, mladší generace chtějí pořád něco nového, neokoukaného, originálního. Trendy v hitparádách se velmi dynamicky mění a pro hudbu našich dědečků a babiček v nich mnoho místa nezbývá.

Amy Winehouse se ale přesně takový kousek proti všem předpokladům povedl. Právě zpěvačka, která se absolutně míjela s tím, co bylo ve své době považováno za moderní, nastolila trendy. Vždyť to ona otevřela dveře umělkyním jako Duffy nebo Adele, které se ohromujícího úspěchu dočkaly pár let po ní.

Její počínání s deskou Back To Black je pro mě dalším z důkazů toho, že opravdu dobrá a nadčasová hudba v sobě obvykle má i cosi "mezi nebem a zemí", zkrátka faktor, který pouhým rozumem nelze vysvětlit.

Už první album Frank z roku 2003 stálo za poslech a zajistilo jí slušnou pozornost, ale až o tři roky mladší Back To Black bylo nahrávkou, na které do sebe všechny díly skládačky zapadly. Křehká umělecká duše zmítaná toxickým vztahem, drogami, alkoholem a nechtěnou slávou si ulevila v libozvučných tónech, tepajících intimitou i orchestrální majestátností. A ten přednes!

Je to album, které rve srdce. Album, které bylo už ve své době retro, a tudíž mu za čtrnáct let nepřibyla ani jediná pomyslná vráska. Interpretce vyneslo pět Grammy, které si kvůli drogové závislosti a souvisejícím potížím s vízem nemohla osobně převzít, a koupilo si ho přes šestnáct milionů lidí. V Británii šla v tomto tisíciletí více na dračku už jen deska 21 od Adele.

Téměř každá položka se dá nazvat klenotem. Ale ze žádné mě v zádech nemrazí tolik jako z titulní Back To Black. Je to píseň o pocitu, kdy se člověk propadá do hlubin temnoty. Ví, že ho pohlcují, ale nedokáže to zastavit. V mysli by chtěl z onoho bludného, záhubu přinášejícího kruhu vystoupit, ale cosi v něm ho k temnotě mocnou silou stále přitahuje.

Na den, kdy Amy Winehouse zemřela, si dobře vzpomínám. Sobota, 23. července 2011. Ta zpráva mě velmi zasáhla, protože jsem ve svých dvaceti letech rozhodně nebyl zvyklý na to, že umírají hudebníci, které poslouchám.

Stejně tak si vzpomínám na prožitek, který ve mně v kině zanechalo zhlédnutí dokumenty Amy v létě roku 2015. Byl tak intenzivní, že ačkoliv mám film i doma na DVD, z nějakého důvodu jsem si ho dosud nedokázal pustit znovu.

Zpětným pohledem vnímám její předčasný odchod v sedmadvaceti letech dvěma úhly pohledů. V první řadě to byl především velmi smutný osobní příběh. V té druhé pak stojí samotná hudba, která se právě ve stínu lidské tragédie stala nesmrtelnou.

Může to znít velmi krutě, ale album Back To Black i stejnojmenná píseň získaly svůj posluchačsky nejpůsobivější rozměr právě v momentě, kdy Amy temnota definitivně pohltila.  

Josef Martínek, foto: Island Records

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.

Publicista Tom Breihan z renomovaného serveru Pitchfork nazval svého času písničku Someone Like You od Adele jako důkaz, že "i popová hudba vám někdy může zlomit srdce." Řekl bych, že tato jediná věta dokonale vystihuje, proč se singl z dnes již legendárního alba 21 dočkal takové popularity - stejně jako Adele samotná.

Běh času je neúprosný - ani se mi nechce věřit tomu, že letos uplyne už deset let od chvíle, kdy jsem se poprvé setkal s tvorbou Kateřiny Marie Tiché. Písničkářce z Vlašimi bylo tenkrát čerstvých osmnáct let a vydala svůj první singl Vzpomínej, prostý a něžný, úměrný jejímu věku. Teprve o osm let později na debutovém albu Sami rozkvetl její...