Když vás pohlcuje temnota: Amy Winehouse v Back To Black předpověděla vlastní osud

11.10.2020

Jaká je pravděpodobnost, že se směsicí jazzu, soulu a starého r'n'b natočíte jedno z nejprodávanějších alb 21. století? Teoreticky by měla být jen velmi malá.

Jmenované žánry už dnes poslouchají spíše pamětníci, mladší generace chtějí pořád něco nového, neokoukaného, originálního. Trendy v hitparádách se velmi dynamicky mění a pro hudbu našich dědečků a babiček v nich mnoho místa nezbývá.

Amy Winehouse se ale přesně takový kousek proti všem předpokladům povedl. Právě zpěvačka, která se absolutně míjela s tím, co bylo ve své době považováno za moderní, nastolila trendy. Vždyť to ona otevřela dveře umělkyním jako Duffy nebo Adele, které se ohromujícího úspěchu dočkaly pár let po ní.

Její počínání s deskou Back To Black je pro mě dalším z důkazů toho, že opravdu dobrá a nadčasová hudba v sobě obvykle má i cosi "mezi nebem a zemí", zkrátka faktor, který pouhým rozumem nelze vysvětlit.

Už první album Frank z roku 2003 stálo za poslech a zajistilo jí slušnou pozornost, ale až o tři roky mladší Back To Black bylo nahrávkou, na které do sebe všechny díly skládačky zapadly. Křehká umělecká duše zmítaná toxickým vztahem, drogami, alkoholem a nechtěnou slávou si ulevila v libozvučných tónech, tepajících intimitou i orchestrální majestátností. A ten přednes!

Je to album, které rve srdce. Album, které bylo už ve své době retro, a tudíž mu za čtrnáct let nepřibyla ani jediná pomyslná vráska. Interpretce vyneslo pět Grammy, které si kvůli drogové závislosti a souvisejícím potížím s vízem nemohla osobně převzít, a koupilo si ho přes šestnáct milionů lidí. V Británii šla v tomto tisíciletí více na dračku už jen deska 21 od Adele.

Téměř každá položka se dá nazvat klenotem. Ale ze žádné mě v zádech nemrazí tolik jako z titulní Back To Black. Je to píseň o pocitu, kdy se člověk propadá do hlubin temnoty. Ví, že ho pohlcují, ale nedokáže to zastavit. V mysli by chtěl z onoho bludného, záhubu přinášejícího kruhu vystoupit, ale cosi v něm ho k temnotě mocnou silou stále přitahuje.

Na den, kdy Amy Winehouse zemřela, si dobře vzpomínám. Sobota, 23. července 2011. Ta zpráva mě velmi zasáhla, protože jsem ve svých dvaceti letech rozhodně nebyl zvyklý na to, že umírají hudebníci, které poslouchám.

Stejně tak si vzpomínám na prožitek, který ve mně v kině zanechalo zhlédnutí dokumenty Amy v létě roku 2015. Byl tak intenzivní, že ačkoliv mám film i doma na DVD, z nějakého důvodu jsem si ho dosud nedokázal pustit znovu.

Zpětným pohledem vnímám její předčasný odchod v sedmadvaceti letech dvěma úhly pohledů. V první řadě to byl především velmi smutný osobní příběh. V té druhé pak stojí samotná hudba, která se právě ve stínu lidské tragédie stala nesmrtelnou.

Může to znít velmi krutě, ale album Back To Black i stejnojmenná píseň získaly svůj posluchačsky nejpůsobivější rozměr právě v momentě, kdy Amy temnota definitivně pohltila.  

Josef Martínek, foto: Island Records

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...

Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.