Publicista Tom Breihan z renomovaného serveru Pitchfork nazval svého času písničku Someone Like You od Adele jako důkaz, že "i popová hudba vám někdy může zlomit srdce." Řekl bych, že tato jediná věta dokonale vystihuje, proč se singl z dnes již legendárního alba 21 dočkal takové popularity - stejně jako Adele samotná.
Someone Like You pro mě mezi dalšími skladbami o lásce vždy jednoznačně vynikala. O tom, že na fenomenálním úspěchu Adele měla a má nemalý podíl její interpretační důvěryhodnost podpořená vystupováním holky od vedle, jsem psal už v článku o její jiné silné baladě When We Were Young.
Nutno však říct, že i tato image obyčejné dívky (či chlapce) už se dnes dá v pop music vyrobit. A v posledních letech pozoruji, že se o to řada umělců (nebo spíše lidí, kteří stojí za nimi v pozadí?) snaží. Nablýskaný a pro běžné smrtelníky nedostupný svět megalomanského popu, ještě v první dekádě nového tisíciletí reprezentovaný třeba bláznivými kostýmy Lady Gaga nebo cirkusovými čísly Katy Perry, jako by se dostal na svůj limit, alespoň na nějakou dobu.
Jednou toto okázalé pojetí jistě zase přijde do módy, ale v posledním desetiletí je v kurzu autentičnost. Lidé chtějí pocítit skutečné emoce, touží ve svojí modle vidět člověka z masa a kostí, který má i svoje chyby a trápení a je zkrátka jedním nebo jednou z nich. Hodně tomu samozřejmě napomohly sociální sítě a iluze virtuálního "přátelství" s obdivovanou celebritou.
Je však rozdíl mezi tím, když o sobě někdo tvrdí, že dělá hudbu upřímně, a když tuto vlastnost z tvorby sami vycítíte. Nazvat se autentickým a přidat historku či zkušenost, ke které se prezentované dílo váže, dokáže v tiskové zprávě každý. Jenže ani "prodávání" vlastního příběhu, pokud je prvoplánové a prováděné s vidinou úspěchu, není o nic menším kalkulem než prostoduchá rádiová odrhovačka.
Prožitky a pocity, o kterých Adele zpívá nejen v Someone Like You, ale i ve svých dalších písních, pro mě skutečné jsou, aniž by o nich bylo třeba v rámci PR aktivit zdlouhavě hovořit.
Když umělec nahraje skladbu pouze s komorním doprovodem klavíru a vydá ji jako rádiový singl, vyžaduje to nemalou dávku odvahy a pěvecké jistoty. Vedle melodie totiž může spoléhat právě jen a pouze na své interpretační přednosti, za nic se v takto hudebně "nahé" podobě neschová. Adele navíc v té době, na začátku roku 2011, nebyla globální hvězdou, která by si takzvaně "mohla dovolit cokoliv". Tu z ní udělalo právě až album 21 a jeho zřejmě největší hit Someone Like You.
Jde o písničku, jíž prostupuje bolest z rozpadu vztahu - ta je věrohodně podaná přesně tak, jak ji mladí lidé kolem dvaceti let prožívají, tedy plná nejčistších ideálů a snad i mírné naivity. Zpěvačka, která song napsala ve spolupráci s americkým autorem a muzikantem Danem Wilsonem, v ní připouští, že rozchodem pro ni láska k jejímu vyvolenému neskončila. Naopak stále hledá někoho, jako je on.
Tehdy se nechala slyšet, že slova adresovala muži, kterého si chtěla vzít a zplodit s ním děti. Když píseň vznikala, měla strach, že zatímco on si založí rodinu, ona ho nepřestane milovat ještě mnoho let poté a zpovzdálí bude jeho štěstí pozorovat. Jak už jsem ale psal výše, není zas tak důležité, co o skladbě řekla interpretka, jako to, co si v ní najdou posluchači. A ti se s jejím obsahem zjevně ztotožnili, mnozí si do ní nepochybně dosadili i svůj vlastní příběh.
Senzací hitparád se totiž srdceryvná balada stala i přesto, že dlouho neměla ani svůj videoklip. Adele ji v době vydání představila živě na předávání Brit Awards a právě zdejší dojemné provedení bylo prakticky tím jediným, co píseň potřebovala, aby se z ní vyklubal okamžitý hit. Lidé si vystoupení z ceremoniálu v hojném počtu přehrávali na YouTube, jako alternativu klipu ho převzaly dokonce i hudební televize, včetně našeho Óčka, a pozadu nezůstaly ani rádiové stanice.
Oficiální videoklip vyšel až na konci září roku 2011, tedy bezmála devět měsíců od představení singlu, který si v mezidobí uzmul první příčku žebříčků v Británii, USA i mnoha dalších zemích. Minimalistický černobílý snímek natočil známý britský režisér Jake Nava a Adele v něm bloumá osamocená v ranních kulisách Paříže. Oduševnělá výpověď, která odzbrojuje nejen strhujícími výškami v refrénu, ale i civilně a citlivě prožitými slokami, nepotřebovala vizuálně vůbec nic dalšího.
Během následujícího desetiletí se hitparádami prohnalo mnoho nových trendů, jak ale ukázal ohlas dalších desek 25 (2015) a 30 (2021), zájem o hudbu Adele nikterak neklesl. Zejména proto, že londýnská umělkyně zůstala v očích fanoušků přesně tak opravdová, jakou si ji zamilovali - navzdory tomu, že se mezitím stala královnou hudebního průmyslu a dnes žije určitě přece jen trochu jiný život.
Právě aktuální čtvrtou řadovku 30 lze chápat jako zralejší i rozervanější verzi tolik oblíbené "jednadvacítky". Adele si na ní znovu léčí zlomené srdce, tentokrát však nejde o jednu z prvních lásek, ale o rozvod s otcem jejího syna. Písničky na ní umístěné už se na vztahová témata nedívají tak černobíle a i na poslech se jeví o něco náročněji. Zachycují zkrátka zpěvaččin přirozený vývoj, jaký k životu i tvorbě patří, aniž by popíraly to, co jí bylo vždy vlastní.
V recenzi jsem udělil devět bodů z deseti a i dnes, s odstupem několika měsíců, si stojím za tím, že jde o Adelin zatím nejpropracovanější materiál. Stejně tak se nic nezměnilo na tom, že jedinou vycpávkou nahrávky pro mě je masovému publiku nejvstřícnější skladba Oh My God - a to se mezitím stala vcelku úspěšným singlem, který hrají i naše rádia.
Someone
Like You však nadále vnímám jako vůbec nejikoničtější píseň
z jejího repertoáru. A to v ním přitom pro žádnou velkolepost
není místo ani náznakem.
text: Josef Martínek, foto: Columbia Records
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.