Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.
Cesta skladby Another Love k posluchačům začala už v roce 2012, kdy ji tehdy jednadvacetiletý Odell představil jako singl ze svého prvního EP Songs From Another Love.
Výrazného průlomu se s ní však dočkal až následující rok. Tehdy ji zpěvákova nahrávací společnost Columbia Records vydala znovu, aby propagovala jeho debutové album Long Way Down. V britském singlovém žebříčku se probojovala na desáté místo a zafungovala i v dalších evropských zemích - v Belgii byla dokonce první, v Rakousku druhá.
Když se v létě roku 2013 dostala i ke mně, zrovna jsem začínal psát svoje první články pro hudební média. Na musicserveru jsem byl tehdy čerstvým nováčkem a píseň mě uhranula natolik, že jsem se o nadšení z ní chtěl se čtenáři podělit.
Zaujala mě hlavně její energie, to, jakým způsobem graduje. Začíná jako klasická táhlá klavírní balada o lásce a soužení, v jejím průběhu však Odell přidává na tempu a naléhavosti. Moment zlomu, od něhož se prezentuje v daleko intenzivnější a živelnější podobě, mi dosud navozuje husí kůži.
Rodák z Chichesteru, který tehdy fanynky oslovil i svým civilně chlapeckým vzezřením bez hvězdné aury, se projevil jako výborný autor i interpret. V textu se vyznává z momentální apatie vůči milostným záležitostem. "Chci plakat a chci milovat, ale všechny slzy jsem již vyčerpal na jinou lásku, jinou lásku..." zpíval s trpkostí na jazyku.
Velmi důvěryhodně atmosféru songu zachytil jeho videoklip. Tom v něm pouze sedí v křesle a zpívá, zatímco dívka kolem něj se všemi možnými způsoby snaží upoutat jeho pozornost. Marně.
Singl byl však v té době již příliš "starý" na to, abych o něm mohl na musicserveru referovat. A tak jsem se místo toho zhostil recenze celé Odellovy první desky, kterou jsem náležitě pochválil. Muzikant, který býval v té době často označován za nového Eltona Johna, zatímco Lily Allen jeho koncertní projev připodobnila k Davidu Bowiemu, s ní slavil také značný komerční úspěch, když dobyl britský albový žebříček.
Od té doby natočil někdejší vítěz prestižní britské Ceny kritiků další tři řadovky, poslední Monsters představil letos v červnu. Co se podmanivosti písní týče však podle mě prvotinu dosud nepřekonal.
V České republice vystoupil několikrát, já ho viděl ve Foru Karlín v lednu roku 2019. "Okamžik, kdy došlo na zpěvákův největší hit, poznal bezpečně každý. I ten, kdo by třeba jeho repertoár vůbec neznal. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe a vidět všechny ty telefony nad hlavami," napsal jsem o Another Love, s níž večer - samozřejmě - vrcholil v přídavku.
Tehdy by mě nenapadlo, že se skladba ještě dočká další vlny popularity. Letos se totiž znovu začala objevovat v evropských hitparádách - zabodovala v Maďarsku, Portugalsku, ve Švédsku nebo na Slovensku. V Česku si třiadvacátým místem v pořadí digitálních singlů stanovila nové maximum. Vstoupila dokonce i do přehledu amerického Billboardu Global 200.
Nějakou dobu jsem si lámal hlavu, co za tímto znovuzrozením stojí. Zjišťoval jsem, zda byla použita v nějakém ostře sledovaném seriálu nebo třeba v počítačové hře, či zda ji někdo výjimečným způsobem předvedl v některé z talentových soutěží.
Nakonec jsem se "progooglil" k vysvětlení, které je vlastně logické, jen mě jako čerstvého třicátníka nenapadlo - může za to TikTok. Na této sociální síti oblíbené hlavně u velmi mladých uživatelů ji lidé začali hromadně přidávat ke svým videím, čímž spustili lavinový efekt.
Další
generaci by ovšem nikdy nemohla oslovit, kdyby
nešlo o písničku s nadčasovým obsahem a uvěřitelnou emocí. U
takových totiž nezáleží na tom, co je zrovna v kurzu, svoje
posluchače si pokaždé najdou.
text: Josef Martínek, foto: YouTube, Columbia Records
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.