Nostalgie. Řekl bych, že tato emoce se zákonitě zrcadlí v playlistech každého, komu už není "náct". Právě léta dospívání jsou období, kdy člověk hudbu vnímá hodně intenzivně, definuje si svůj vkus. Ten se sice s věkem vyvíjí, na oblíbené songy z časů raného mládí ale málokdo zanevře. Je to jako s onou první láskou, na kterou se nezapomíná.
Letos v létě jsem na internetu narazil na článek, který informoval o tom, že uplynulo už třináct let od okamžiku, kdy se píseň With Every Heartbeat švédské zpěvačky Robyn a producenta Kleerupa stala číslem jedna britské singlové hitparády. Vážně to tak letí?
2007 byl rok, kdy jsem naplno propadl světu hudby. Do té doby jsem byl spíše její příležitostný konzument, což se změnilo, když jsme doma poprvé naladili Óčko. Hodiny a hodiny jsem proseděl před televizí a díval se na klipy. Ve vysílání často běžel i ten k With Every Heartbeat.
Tehdy, pohledem šestnáctiletého kluka, pro mě byl pop vlastně cokoliv - od Rihanny klidně až po Linkin Park. Pop, s jakým přišla Robyn, však nedělal nikdo jiný.
With Every Heartbeat je píseň, která vlastně nemá žádný refrén. Je taneční, elektropopová, ale významnou roli v ní hrají také smyčce. Cítím z ní cosi andersenovsky pohádkového, protože za libými zvuky a barevným vizuálem se skrývá spousta hořkosti a bolesti.
"Pořád
umírám s každým krokem, který udělám, ale nedívám se
zpátky," zpívá Robyn, zatímco se ve videu zoufale snaží
uniknout před padajícími kostkami. Mnohokrát se zachrání, ale
nakonec ji její neodvratný osud stejně dostihne.
Pro kariéru Robyn byla tato skladba přelomová. Stala se hlavním singlem reedice její čtvrté řadovky, která původně vyšla ve Švédsku už v roce 2005. Aby mohla vydat desku s jednoduchým názvem Robyn, založila si zpěvačka vlastní nahrávací společnost Konnichiwa Records. Se svým předešlým vydavatelstvím se totiž na dalším směřování neshodla.
Teprve o dva roky později si nahrávky díky With Every Heartbeat všiml i zbytek světa. A v roce 2010, podpořená tímto úspěchem, vydala Robyn svůj mistrovský kousek - trilogii Body Talk. Krystalicky popová kolekce, plná chytrých hitovek, patří k mým nejoblíbenějším albům vůbec.
Na další plnohodnotnou studiovku pak nechala fanoušky čekat dlouhých osm let. Honey z roku 2018 ukazuje její méně přímočarou tvář. Kvality té desky jsem sice po počátečních rozpacích nakonec docenil, ale mám-li být upřímný, nevracím se k ní. Náročnější kompozice a experimenty si zaslouží respekt, nedokážou mě ale chytnout za srdce tak jako jasně uchopitelné a všem srozumitelné písničky.
With
Every Heartbeat si rád poslechnu i dnes. A není to jen ze zmiňované
nostalgie. Naopak, čím jsem starší, tím geniálnější mi
skladba o tlukotu srdce přijde.
Josef Martínek, foto: Official Charts
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.
Když jsem v lednu 2022 psal na blog článek o hitu Listen To Your Heart od Roxette, zakončoval jsem ho zmínkou o autobiografii zpěvačky Marie Fredriksson, kterou jsem dlouhou dobu sháněl. Dva dny před loňskými Vánocemi se mi kniha Listen To My Heart: Moje láska k životu konečně dostala do rukou. Přinesl jsem si ji večer domů...