Ticho: vzpomínka na dospívající Ewu Farnou časem nabrala na překvapivé síle

20.09.2021

 "A bronzovou slavicí se stává... Ewa Farna!" Píše se prosinec roku 2008, když na pódium trochu naškrobeného ceremoniálu Českého slavíka přichází patnáctiletá dívka z česko-polského pohraničí, která dává slzičkami dojetí spontánně průchod svým emocím. Není to zdaleka první vzpomínka, kterou mám na Ewu Farnou, z dob jejích začátků ale zůstává tou nejvýraznější.

Když se rodačka z Třince v roce 2006 zčistajasna zjevila na tuzemské scéně, nejdříve mi k srdci příliš nepřirostla. Sám jsem se zrovna nacházel v etapě dospívání a její oblibu u svých vrstevníků moc nechápal. Za veleúspěšným debutovým singlem Měls mě vůbec rád? jsem viděl spíš šikovně nastrčený marketing než mimořádný talent.

Ještě více mě udivovalo, že zpěvačku od začátku respektovali i někteří dospělí. Teprve s odstupem vidím zpětně to, co jsem jako teenager vnímat nemohl - totiž že Ewa vnesla do našeho tehdy jinak velmi stojatého showbyznysu dětskou čistotu a roztomilou bezelstnost. A zároveň už v tak mladém věku vystupovala maximálně profesionálně a pokorně.

Čas ukázal, že všichni ti, kdo jí prorokovali krátkou dráhu rychlohvězdičky, která zhasne stejně rychle, jako se rozsvítila, se šeredně mýlili. Mě během těch patnácti let překvapila mnohokrát. Poprvé už v roce 2007 se singlem Ticho, prvním z její stejnojmenné druhé desky.

A to i přesto, že šlo vlastně o další ze skladeb převzatých ze světových databází, kterých v rané fázi kariéry nazpívala hodně. Energický pop-rock se zde ale mísí s jemnými doteky elektroniky, které singlu dodávají lehce zasněnou atmosféru. Také díky tomuto nenásilnému kontrastu vyznívá nosný refrén nejen úderně, ale i uvěřitelně.

Povedl se také text Petry Cvrkalové, popisující ve vztahu ten moment lhostejnosti a odcizení, kdy "i výkřik má zvuk večernic". Možná šlo na Ewiných čtrnáct let o docela složitou myšlenku, které ne všichni její podobně mladí posluchači museli ihned rozumět. Až o mnoho let později jsem si uvědomil, jak výrazně tehdy předstihla svůj věk.

Rozdíl oproti zmíněnému prvnímu singlu Měls mě vůbec rád?, který bodoval spíše svou až úsměvnou naivitou, bije do očí - přitom oba hity od sebe dělil jediný rok. Těžko říct, jestli šlo o přirozený posun, nebo o stylizaci "předčasně dospělé Ewy". Důležité ale je, že Ticho i dnes zůstává velmi přesvědčivé. Nejenže čas jeho přednosti nevymazal, spíše je pomohl ještě zvýraznit.

V koncertním provedení patří pokaždé k těm nejpůsobivějším položkám setlistu. Farna je dnes pochopitelně daleko zralejší zpěvačkou než tehdy, takže výsledná emoce se naživo mnohokrát násobí. Z písně, která mi ve své době přišla docela fajn, se časem stala trvalka, již mám pevně spojenou nejen s dospíváním její interpretky, ale také s tím svým.

Ewin vývoj v tomto bodě ale pochopitelně neskončil. Také na dalším albu Virtuální se objevilo několik kousků, které obstojí i po letech - zejména singly Toužím a Maska. Získala Cenu Anděl, zabydlela se mezi nejpopulárnějšími zpěvačkami v Česku a silnou fanouškovskou základnu si vybudovala také v Polsku.

O tom, jak úžasný pěvecký potenciál v sobě má, přesvědčila třeba interpretací ikonické balady I Will Always Love You v SuperStar, kde tehdy zasedla jako porotkyně. Na oslavu svých deseti let na scéně uspořádala výpravný koncert ve Foru Karlín, změnila management, nechala o sobě natočit dokument a dál nahrávala úspěšné singly. Vedle nádherného duetu Dobré ráno, milá, do kterého si ji přizval David Stypka, to byl třeba i velice zdařilý song Na ostří nože.

Jen s novou deskou se po Leporelu z roku 2014 zasekla. "Lidé čekají, s čím přijdu, zda to už bude dospělá hudba, protože teď už jsem vdaná žena. Snad se mi podaří se od tohoto tlaku odpoutat," říkala mi v rozhovoru už v roce 2017 i s dodatkem, že zelenovlasá punkerka se z ní určitě nestane. "To ve mně není, já jsem popová zpěvačka a u toho chci zůstat, jen bych ráda repertoáru dodala větší signifikantnost."

Během těch několika pracovních setkání ve mně zanechala dojem velmi inteligentní, citlivé a srdečné mladé ženy, která ví, co chce. O věcech přemýšlí z mnoha úhlů pohledu, nemá však dnes pro mnohé tak neodolatelnou potřebu se vyjadřovat vždy a ke všemu, ale pouze tehdy, když má co říct. Také tuto vlastnost na ní v současném světě sociálních sítí, plném mnoha instantních mouder a často i očividné pózy, oceňuji. Cítím, že v jádru zůstala tou obyčejnou holkou ze severu Moravy, jakkoli to může znít klišovitě.

Možná právě proto, že si jí tolik vážím jako člověka, jsem k ní někdy jako ke zpěvačce kritický. Mám totiž očekávání.

Ukázalo se to třeba v případě prvních dvou ochutnávek ze zmíněné nové desky Umami, která letos - po sedmi letech čekání - konečně vyjde. První singl Tělo pojednávající o změnách, kterými během života nevyhnutelně prochází naše fyzická schránka, byl pro ni z hlediska sdělení zjevně velmi důležitý. Hudebně mě však neoslovil dost na to, abych se k němu chtěl vracet.

Druhá ochutnávka No ne pak nabídla ten typ popu, který se snaží zaujmout moderním zvukem a jistou nadsázkou. Postrádám v něm ale silnou melodii a pro svou invazivní stylizaci na mě jako celek i s klipem působí povrchně a zaměnitelně. A to i navzdory opět osobnímu textu zdůrazňujícímu důležitost nesouhlasu. Podstatu tématu v tomto případě přebil způsob jeho uchopení.

Párkrát jsem přemýšlel o tom, jak asi musí Ewa Farna vnímat recenze a ohlasy na svou hudbu. Někdejší dětské hvězdy to totiž mají vždy těžší, od začátku kariéry bývají snadnými fackovacími panáky. Každý má tendenci jim radit, co by měly dělat a jak by to měly dělat - a každý si myslí, že to ví lépe než ony samy. Nejdříve po zpěvačce všichni chtěli, aby hudebně dospěla, a dnes zase mnozí s nostalgií vyzdvihují dětskou Ewu s rovnátky.

Byla by ale chyba, pokud by svoje písně přizpůsobovala vkusu a přání druhých. Pro umělce totiž existuje jen jediná správná cesta - ta, které v danou chvíli stoprocentně věří oni sami.  

text: Josef Martínek, foto: Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.

Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.

Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.