Písnička Cardigan vznikla na počátku pandemie koronaviru a Taylor Swift ji zvolila jako hlavní singl svého osmého studiového alba folklore. Její síla tkví nejen v melodické vřelosti a podmanivé příběhové lince, ale i v prostoru, který ponechává posluchačovým pocitům a práci s vlastní představivostí.

Album folklore (stejně jako následující evermore, které vydala jen o pět měsíců později) považuji v diskografii Taylor Swift za zcela výjimečné. K jeho nahrání totiž zpěvačku přiměla náhle vypuknutá pandemie. Místo plánovaného turné proto sedla ke klavíru a kytaře a napsala svoje možná vůbec nejintimnější skladby.

Deska vznikla v úzké produkční spolupráci s Aaronem Dessnerem z indie rockové formace The National a neobsahuje žádné opojně líbivé mainstreamové hity. Naopak, Swift se ponořila do svého nitra a vytvořila materiál, jehož křehkost vyniká na pozadí folkových a soft-rockových aranží.

Taylor, která začínala jako countryová písničkářka (přečtěte si článek o jejím starším singlu Love Story) a postupně se přerodila v popovou hvězdu, zde svoje už dříve obdivuhodné vypravěčské dovednosti posunula na novou úroveň. Osudy postav z jednotlivých songů se totiž na nahrávce prolínají.

Právě Cardigan spadá do trilogie pojednávající o milostném trojúhelníku. Do ní dále patří kousky Betty a August. Mohu prozradit, že nehledě na tuto provázanost byly od začátku zmíněné skladby mými nejoblíbenějšími z alba a zůstalo to tak doposud.

Cardigan je nostalgickou vzpomínkou na první lásku, na její omamnost a absolutnost. Autorka se v ní svěřuje s tím, že se před jejím nalezením občas cítila jako starý obnošený svetr ukrytý pod postelí, než přišel její vyvolený a tento svetr si oblékl. Jde o písničku jemnou, plynoucí pozvolna a houpavě, ale přesto má v sobě jisté pnutí a dramatičnost.

Ač její text nese jasný příběhový motiv, vnímám ji do značné míry jako záležitost pocitovou a námětově otevřenou. Hodně se na tom nejspíš podepsal videoklip, v němž interpretka z dřevěné chaty uniká do světa fantazie a snů. Ocitá se nejprve v magickém lese a posléze bojuje v rozbouřených vlnách a zuby nehty se drží svého klavíru. V závěru se poté vrací do bezpečí vyhřáté místnosti a obléká onen obnošený svetr.

Tou dobou třicetiletá hudebnice zde uplatnila nabyté zkušenosti a věrně zachytila esenci toho, jak se život a náš pohled na něj v jednotlivých etapách mění a vyvíjí. Zpívá o tom, že když byla mladší, věděla všechno, s čímž se plně ztotožňuji. Čím je člověk starší, tím více se mu černobílost okolního světa rozplývá a chápe jeho komplikovanost a vrstevnatost, uvědomuje si, že "věci" nejsou jen dobré, nebo jen špatné, jako ostatně často i lidé kolem nás. 

Někdy vstoupíme do nové sféry a jsme okouzleni z krásy a neokoukanosti toho, co jsme až dosud nepoznali - jako v onom snovém lese. Někdy nás život unáší jako vlny na moři a my si potřebujeme udržet svoji podstatu a nepustit se svých základů a pilířů. A po takové bouři pak hledáme útěchu v tom důvěrně známém, často všedním, ale zato bezpečném, klidně ve starém svetru jakožto symbolu domova či jakéhokoliv jiného útočiště.

Píseň mám proto spjatou i s obměnou a stabilizací svého okolí. Čím dál tím víc si totiž uvědomuji, jak je pro mě důležité obklopovat se lidmi důvěryhodnými, empatickými a stabilními, těmi, kteří do života přinášejí něco pozitivního a obohacujícího, nikoliv těmi, kteří energii naopak odčerpávají.

Mít kolem sebe jedince z první zmíněné kategorie znamená velký dar. Právě oni totiž mohou být pomyslným svetrem, do kterého se zachumláte, když to zrovna potřebujete. 

text: Josef Martínek, foto: YouTube, Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.