Písnička Cardigan vznikla na počátku pandemie koronaviru a Taylor Swift ji zvolila jako hlavní singl svého osmého studiového alba folklore. Její síla tkví nejen v melodické vřelosti a podmanivé příběhové lince, ale i v prostoru, který ponechává posluchačovým pocitům a práci s vlastní představivostí.
Album folklore (stejně jako následující evermore, které vydala jen o pět měsíců později) považuji v diskografii Taylor Swift za zcela výjimečné. K jeho nahrání totiž zpěvačku přiměla náhle vypuknutá pandemie. Místo plánovaného turné proto sedla ke klavíru a kytaře a napsala svoje možná vůbec nejintimnější skladby.
Deska vznikla v úzké produkční spolupráci s Aaronem Dessnerem z indie rockové formace The National a neobsahuje žádné opojně líbivé mainstreamové hity. Naopak, Swift se ponořila do svého nitra a vytvořila materiál, jehož křehkost vyniká na pozadí folkových a soft-rockových aranží.
Taylor, která začínala jako countryová písničkářka (přečtěte si článek o jejím starším singlu Love Story) a postupně se přerodila v popovou hvězdu, zde svoje už dříve obdivuhodné vypravěčské dovednosti posunula na novou úroveň. Osudy postav z jednotlivých songů se totiž na nahrávce prolínají.
Právě Cardigan spadá do trilogie pojednávající o milostném trojúhelníku. Do ní dále patří kousky Betty a August. Mohu prozradit, že nehledě na tuto provázanost byly od začátku zmíněné skladby mými nejoblíbenějšími z alba a zůstalo to tak doposud.
Cardigan je nostalgickou vzpomínkou na první lásku, na její omamnost a absolutnost. Autorka se v ní svěřuje s tím, že se před jejím nalezením občas cítila jako starý obnošený svetr ukrytý pod postelí, než přišel její vyvolený a tento svetr si oblékl. Jde o písničku jemnou, plynoucí pozvolna a houpavě, ale přesto má v sobě jisté pnutí a dramatičnost.
Ač její text nese jasný příběhový motiv, vnímám ji do značné míry jako záležitost pocitovou a námětově otevřenou. Hodně se na tom nejspíš podepsal videoklip, v němž interpretka z dřevěné chaty uniká do světa fantazie a snů. Ocitá se nejprve v magickém lese a posléze bojuje v rozbouřených vlnách a zuby nehty se drží svého klavíru. V závěru se poté vrací do bezpečí vyhřáté místnosti a obléká onen obnošený svetr.
Tou dobou třicetiletá hudebnice zde uplatnila nabyté zkušenosti a věrně zachytila esenci toho, jak se život a náš pohled na něj v jednotlivých etapách mění a vyvíjí. Zpívá o tom, že když byla mladší, věděla všechno, s čímž se plně ztotožňuji. Čím je člověk starší, tím více se mu černobílost okolního světa rozplývá a chápe jeho komplikovanost a vrstevnatost, uvědomuje si, že "věci" nejsou jen dobré, nebo jen špatné, jako ostatně často i lidé kolem nás.
Někdy vstoupíme do nové sféry a jsme okouzleni z krásy a neokoukanosti toho, co jsme až dosud nepoznali - jako v onom snovém lese. Někdy nás život unáší jako vlny na moři a my si potřebujeme udržet svoji podstatu a nepustit se svých základů a pilířů. A po takové bouři pak hledáme útěchu v tom důvěrně známém, často všedním, ale zato bezpečném, klidně ve starém svetru jakožto symbolu domova či jakéhokoliv jiného útočiště.
Píseň mám proto spjatou i s obměnou a stabilizací svého okolí. Čím dál tím víc si totiž uvědomuji, jak je pro mě důležité obklopovat se lidmi důvěryhodnými, empatickými a stabilními, těmi, kteří do života přinášejí něco pozitivního a obohacujícího, nikoliv těmi, kteří energii naopak odčerpávají.
Mít kolem sebe jedince z první zmíněné kategorie znamená velký dar. Právě oni totiž mohou být pomyslným svetrem, do kterého se zachumláte, když to zrovna potřebujete.
text: Josef Martínek, foto: YouTube, Universal Music
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.