Písnička Cardigan vznikla na počátku pandemie koronaviru a Taylor Swift ji zvolila jako hlavní singl svého osmého studiového alba folklore. Její síla tkví nejen v melodické vřelosti a podmanivé příběhové lince, ale i v prostoru, který ponechává posluchačovým pocitům a práci s vlastní představivostí.
Album folklore (stejně jako následující evermore, které vydala jen o pět měsíců později) považuji v diskografii Taylor Swift za zcela výjimečné. K jeho nahrání totiž zpěvačku přiměla náhle vypuknutá pandemie. Místo plánovaného turné proto sedla ke klavíru a kytaře a napsala svoje možná vůbec nejintimnější skladby.
Deska vznikla v úzké produkční spolupráci s Aaronem Dessnerem z indie rockové formace The National a neobsahuje žádné opojně líbivé mainstreamové hity. Naopak, Swift se ponořila do svého nitra a vytvořila materiál, jehož křehkost vyniká na pozadí folkových a soft-rockových aranží.
Taylor, která začínala jako countryová písničkářka (přečtěte si článek o jejím starším singlu Love Story) a postupně se přerodila v popovou hvězdu, zde svoje už dříve obdivuhodné vypravěčské dovednosti posunula na novou úroveň. Osudy postav z jednotlivých songů se totiž na nahrávce prolínají.
Právě Cardigan spadá do trilogie pojednávající o milostném trojúhelníku. Do ní dále patří kousky Betty a August. Mohu prozradit, že nehledě na tuto provázanost byly od začátku zmíněné skladby mými nejoblíbenějšími z alba a zůstalo to tak doposud.
Cardigan je nostalgickou vzpomínkou na první lásku, na její omamnost a absolutnost. Autorka se v ní svěřuje s tím, že se před jejím nalezením občas cítila jako starý obnošený svetr ukrytý pod postelí, než přišel její vyvolený a tento svetr si oblékl. Jde o písničku jemnou, plynoucí pozvolna a houpavě, ale přesto má v sobě jisté pnutí a dramatičnost.
Ač její text nese jasný příběhový motiv, vnímám ji do značné míry jako záležitost pocitovou a námětově otevřenou. Hodně se na tom nejspíš podepsal videoklip, v němž interpretka z dřevěné chaty uniká do světa fantazie a snů. Ocitá se nejprve v magickém lese a posléze bojuje v rozbouřených vlnách a zuby nehty se drží svého klavíru. V závěru se poté vrací do bezpečí vyhřáté místnosti a obléká onen obnošený svetr.
Tou dobou třicetiletá hudebnice zde uplatnila nabyté zkušenosti a věrně zachytila esenci toho, jak se život a náš pohled na něj v jednotlivých etapách mění a vyvíjí. Zpívá o tom, že když byla mladší, věděla všechno, s čímž se plně ztotožňuji. Čím je člověk starší, tím více se mu černobílost okolního světa rozplývá a chápe jeho komplikovanost a vrstevnatost, uvědomuje si, že "věci" nejsou jen dobré, nebo jen špatné, jako ostatně často i lidé kolem nás.
Někdy vstoupíme do nové sféry a jsme okouzleni z krásy a neokoukanosti toho, co jsme až dosud nepoznali - jako v onom snovém lese. Někdy nás život unáší jako vlny na moři a my si potřebujeme udržet svoji podstatu a nepustit se svých základů a pilířů. A po takové bouři pak hledáme útěchu v tom důvěrně známém, často všedním, ale zato bezpečném, klidně ve starém svetru jakožto symbolu domova či jakéhokoliv jiného útočiště.
Píseň mám proto spjatou i s obměnou a stabilizací svého okolí. Čím dál tím víc si totiž uvědomuji, jak je pro mě důležité obklopovat se lidmi důvěryhodnými, empatickými a stabilními, těmi, kteří do života přinášejí něco pozitivního a obohacujícího, nikoliv těmi, kteří energii naopak odčerpávají.
Mít kolem sebe jedince z první zmíněné kategorie znamená velký dar. Právě oni totiž mohou být pomyslným svetrem, do kterého se zachumláte, když to zrovna potřebujete.
text: Josef Martínek, foto: YouTube, Universal Music
Písnička Cardigan vznikla na počátku pandemie koronaviru a Taylor Swift ji zvolila jako hlavní singl svého osmého studiového alba folklore. Její síla tkví nejen v melodické vřelosti a podmanivé příběhové lince, ale i v prostoru, který ponechává posluchačovým pocitům a práci s vlastní představivostí.
Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...