Konec devadesátek, dětství, čas bezstarostnosti. To jsou asociace, jež mě jako první napadají v souvislosti s písničkou Torn, kterou svou interpretací proslavila Natalie Imbruglia. Co na tom, že singl z roku 1997 a obrovský rádiový hit vlastně obsahově vůbec není veselý a bezstarostný.

Žádné konkrétní vzpomínky spojené s touto skladbou si z té doby nevybavím, jen vím, že z rádií zněla často. V mojí mysli se stala součástí jakéhosi soundtracku dětských let. Let, ze kterých jsem si tehdy přál vyrůst, zatímco dnes bych se do nich alespoň na krátkou chvíli rád vrátil. Nacházím v ní podobnou emoci, jakou ve mně vzbuzuje třeba i Modrá Jany Kirschner, skladba, o níž jsem psal zde.

Svým pojetím Torn trochu mate. Její prosluněná popová melodie s důrazem na líbivou kytarovou linku v kombinaci s křehkým a "sladkým" hlasem australské zpěvačky podvědomě navozuje pocity pohody, klidu a bezpečí. Imbruglia přitom zpívá o až zdrcující bolesti, o tom, že se cítí, jako by ležela nahá na podlaze, styděla se a byla jí zima.

Dojmy rozpolcenosti podtrhuje zdařilý videoklip z dílny kanadské režisérky Alison Maclean. Natalie v něm spolu s britským hercem Jeremym Sheffieldem ztvárňují zamilovaný pár, do záběru ale neustále vstupují členové štábu a v jejich rolích je usměrňují. Později se divák dozvídá, že i byt samotný je pouze kulisou, kterou štáb přichází rozebrat.

I když drtivá většina z nás píseň zná právě v podání tehdy dvaadvacetileté hudebnice, herečky a modelky, není její autorkou ani původní interpretkou. Převzala ji od americké skupiny Ednaswap. Spolu se členy této alternativně rockové kapely Scottem Cutlerem a Anne Preven se na jejím vzniku v roce 1993 podílel i Phil Thornalley, britský producent, který ji Natalii později nabídl k nazpívání.

Torn se stala jejím debutovým singlem - a asi nemá cenu dodávat, že zároveň tím průlomovým a dosud nejúspěšnějším. V britských rádiích si dokonce vydobyl pozici nehranější písně devadesátých let, a to navzdory tomu, že v tamním singlovém žebříčku zůstalo jeho týdenním maximem číslo dva.

Ještě méně vypovídající je umístění v americkém Billboardu - ačkoliv song jedenáct týdnů kraloval rádiovému éteru, do oficiální hitparády ve své době nemohl být zahrnut, protože nevyšel jako fyzický singl. Toto pravidlo bylo později zrušeno a Torn se dodatečně, mnoho měsíců poté, co jeho popularita vrcholila, podíval alespoň na dvaačtyřicátou příčku.

Skladba získala i nominaci na Grammy, byť v kategorii nejlepší ženský popový vokální výkon nakonec prohrála s fenomenální baladou Céline Dion My Heart Will Go On z filmu Titanic. Imbruglia, kterou už pár let předtím proslavila role v australském seriálu Neighbours, tak skvěle nastartovala svou hudební dráhu: její první desky Left Of The Middle se prodalo přes sedm milionů kusů.

V dalších letech ještě nahrála několik singlů, kterým se z hlediska obliby dařilo hlavně v Evropě, na mimořádnou komerční odezvu Torn však už nikdy nenavázala. Její repertoár, jehož je z většiny nejen zpěvačkou, ale i autorkou, si přesto dosud udržuje velmi solidní laťku. Potvrdila to i před pár týdny vydaná nová studiová deska Firebird.

Rád vzpomínám na její pražský koncert v klubu SaSaZu v roce 2017. Se svou kapelou tehdy přijela oslavit dvacet let od vydání Torn a šlo o moc příjemný večer. Ani zdaleka nebylo plno, ale ten, kdo přišel, litovat nemusel - Imbruglia se prezentovala jako velmi dobrá zpěvačka i sympatická žena.

"Její uvolněnost, nadhled a pokora byly přesně těmi vlastnostmi, které večer s příchutí vzpomínání na minulost potřeboval, aby nevyzněl hloupě," psal jsem tehdy v recenzi.

Singl Torn pochopitelně zazněl až před koncem. "A jeden z největších hitů druhé půlky devadesátek potvrdil, že je nadčasový. Takto zlehka napsaných a podaných písniček je v dnešním popu nedostatek," shrnul jsem. Tato slova za mě stále platí.  

text: Josef Martínek, foto: RCA Records

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu