Je přelom tisíciletí a z rádia zní novinka Modrá u nás zatím ještě nepříliš známé Jany Kirschner. Před dvacetiletou slovenskou písničkářkou se otevírá velká kariéra. Jen málokoho by napadlo, kolikrát během následujících dvou desetiletí překvapí celou domácí scénu.
Mám-li být upřímný, výjev popsaný v úvodu článku si sám příliš nepamatuji. Když Jana Kirschner v roce 1999 vydala album V cudzom meste, mně bylo osm let a hudbu jsem vnímal jen velmi okrajově. Už někdy v této době se mi ale tvorba rodačky z Martina kladně zapsala do povědomí.
Vždyť zmíněná deska byla ve své době takovým fenoménem, že uniknout jejím písničkám se snad ani nedalo. Titulní V cudzom meste, Všetko je nanič, Žienka domáca nebo Líška se staly trvalou součástí zpěvaččina repertoáru a pravděpodobně budou zdobit i všechny její budoucí výběry toho nejlepšího. Modrou ale stavím ještě o kousek nad ně.
Zrcadlí se v ní vše, čím tenkrát Kirschner vynikla. Její odzbrojující nakřáplý hlas, neprvoplánová melodie, vkusné textařské obraty a přirozené osobnostní charisma daly základ velkému rádiovému hitu. Přestože se nijak nepodbízel, zaujal posluchače různých preferencí i generací.
Kytarově laděný pop, kterým se tehdy interpretka prezentovala, se dnešní optikou nejeví jako nijak přelomová hudba. V dobových recenzích však často autoři zmiňovali skutečnost, že zpěvačka tohoto typu tehdy v Česku a na Slovensku zoufale chyběla. Deset let po sametové revoluci zdejší posluchači stále pop vnímali hlavně tak, jak ho znávali z časů socialistických televizních estrád. Jana do něj jako svébytná autorka vnesla nenásilnou písničkářskou poetiku a především osobitost.
Podmanivá lehkost, která z bestselleru V cudzom meste dodnes sálá, částečně vycházela i ze způsobu, jakým zpěvaččiny písně vznikaly. Mnohokrát už vykládala, jak Modrou skládala spolu s Jánem Hangonyiem jen tak mimochodem při smažení řízků. V kuchyni, při letmém shledání se svými doprovodnými muzikanty, se zrodilo i několik dalších songů z veleúspěšné nahrávky.
O svém dost možná největším hitu přitom sama trochu pochybovala. "V refrénu jsem si nebyla jistá verši 'Mám, stála ťa mám' a 'Ležíš so mnou na perách'. Stále jsem se ptala, zda nejsou příliš romantické, tak jsem totiž znít nechtěla. Měla jsem pocit, že u nás hodně zpěvaček zpívá o lásce příliš sladce a pěkně. Já jsem však nasládlé texty nesnášela, ta pěknost ve mně nic nevyvolávala. Měla jsem radši věci na hraně," svěřila se v roce 2012 serveru kultura.sme.sk.
Tehdejší obavy se však ukázaly jako neopodstatněné. Byť se mírně romantickému závoji nevyhnula, její projev zůstal sympaticky civilní. Písničky nic neprověří lépe než čas - a Modrá během těch dvou desetiletí rozhodně ve zkoušce nadčasovosti obstála. Když ji dnes Jana zpívá na koncertech, vyznívá snad ještě působivěji než z dobové nahrávky. Nejenže zpěvaččin hlas vyzrál, ale zhmotnila se i nostalgie, která se v textu odráží.
A časy alba V cudzom meste, které kariéru někdejší finalistky slovenské soutěže krásy po neúspěchu první desky konečně nastartovalo, už dnes nostalgií jednoznačně jsou. Jana Kirschner za tu dobu jako umělkyně prošla neuvěřitelným vývojem.
Poté, co se stala slovenskou zlatou slavicí a získala i ceny hudební akademie, rozhodně neusnula na vavřínech. Na dalších dvou řadovkách Pelikán a Veci čo sa dejú poctivě pilovala svůj písničkářský rukopis. Opravdovým zlomem její kariéry se pak měla stát anglicky zpívaná studiovka Shine, kterou natáčela v Londýně.
Zástupci mezinárodní centrály vydavatelství Universal věřili, že z Jany udělají hvězdu mezinárodního formátu, možná tak trochu slovenskou Norah Jones. Výsledek byl ale spíše příjemně atmosférický než vyloženě strhující. Žádný světový průlom se nekonal, tuto cennou zkušenost však hudebnice zúročila hned dalším albem.
Krajina rovina z roku 2010 pro mě dosud zůstává jejím nejpřesvědčivějším materiálem. V produkci svého dnes už dlouholetého životního partnera Eddieho Stevense sice začínala lehce experimentovat co do stavby jednotlivých skladeb, podstatou ale zůstávaly autentické, důvěryhodně prožité a velmi niterné písničky.
Následující dvojalbum Moruša (biela a čierna) z let 2013 a 2014 zaznamenalo mezi vyznavači alternativní hudby ještě větší ohlas. Jana se z písňového světa vzdálila úplně a překvapila náročnými a nepředvídatelnými kompozicemi. Získala si respekt i těch posluchačů, kteří by o její ranou popovou tvorbu ani nezavadili.
Přiznávám, že mě ani jedna z Moruší za srdce nechytla. Síla Jany Kirschner pro mě zkrátka vězí v uhrančivosti jejího typicky slovanského hlasu, v písničkově vstřícném rukopisu a ve věrohodnosti jejího vypravěčství, nikoli v hudebním badatelství.
Když jsem se s ní v roce 2016 poprvé setkal, potěšilo mě, že i ona ke svému písničkářskému já podvědomě stále tíhne. "Moruša mě umělecky postavila na vlastní nohy, ale miluji písničky. Návrat k nim je pro mě očista," řekla mi v rozhovoru. To bylo v době, kdy se chystala na turné Takmer sólo, které po okázalé koncertní sérii k Moruši pojala přece jen komorněji. A nutno dodat, že pražský koncert byl nádherný.
Zmíněné osobní setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu. Ač jsem k Janě Kirschner jako ke zpěvačce vždy choval určitý druh sympatií, až při pohledu do jejích očí jsem pochopil, jakou osobnost v ní domácí scéna našla. Po celou dobu našeho povídání jsem na ni zíral doslova jako na svatý obrázek - tak moc mi charisma, které z ní sršelo, vyrazilo dech.
Mluvili jsme i o její další desce, nad kterou už v té době uvažovala. Vykládala o tom, jak by se ráda nechala inspirovat mladšími, ještě neokoukanými tvářemi, i o tom, že by ve svých skladbách chtěla reflektovat společenská témata.
Album zatím stále ještě nevyšlo, ale novou hudbu posluchačům průběžně předkládá: a loňský duet Na okamih s Vojtou Dykem nebo letošní písnička Láska neumiera k seriálu Slovania jsou vynikající.
Na závěr si dovolím ještě jednu citaci z onoho pro mě památného interview. "Jsem ráda, že se mi ta hudebnická cesta nikdy nesesypala pod nohama, že jsem si ustrážila svoje jméno. A doufám, že jsem nikdy nedělala nějaké vyložené s*ačky."
Souhlasím
beze zbytku.
text: Josef Martínek, foto: Universal Music
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.