Nechtěla dělat sladký pop. Jana Kirschner složila svou stěžejní píseň Modrá při smažení řízků

03.05.2021

Je přelom tisíciletí a z rádia zní novinka Modrá u nás zatím ještě nepříliš známé Jany Kirschner. Před dvacetiletou slovenskou písničkářkou se otevírá velká kariéra. Jen málokoho by napadlo, kolikrát během následujících dvou desetiletí překvapí celou domácí scénu.

Mám-li být upřímný, výjev popsaný v úvodu článku si sám příliš nepamatuji. Když Jana Kirschner v roce 1999 vydala album V cudzom meste, mně bylo osm let a hudbu jsem vnímal jen velmi okrajově. Už někdy v této době se mi ale tvorba rodačky z Martina kladně zapsala do povědomí.

Vždyť zmíněná deska byla ve své době takovým fenoménem, že uniknout jejím písničkám se snad ani nedalo. Titulní V cudzom meste, Všetko je nanič, Žienka domáca nebo Líška se staly trvalou součástí zpěvaččina repertoáru a pravděpodobně budou zdobit i všechny její budoucí výběry toho nejlepšího. Modrou ale stavím ještě o kousek nad ně.

Zrcadlí se v ní vše, čím tenkrát Kirschner vynikla. Její odzbrojující nakřáplý hlas, neprvoplánová melodie, vkusné textařské obraty a přirozené osobnostní charisma daly základ velkému rádiovému hitu. Přestože se nijak nepodbízel, zaujal posluchače různých preferencí i generací.

Kytarově laděný pop, kterým se tehdy interpretka prezentovala, se dnešní optikou nejeví jako nijak přelomová hudba. V dobových recenzích však často autoři zmiňovali skutečnost, že zpěvačka tohoto typu tehdy v Česku a na Slovensku zoufale chyběla. Deset let po sametové revoluci zdejší posluchači stále pop vnímali hlavně tak, jak ho znávali z časů socialistických televizních estrád. Jana do něj jako svébytná autorka vnesla nenásilnou písničkářskou poetiku a především osobitost.

Podmanivá lehkost, která z bestselleru V cudzom meste dodnes sálá, částečně vycházela i ze způsobu, jakým zpěvaččiny písně vznikaly. Mnohokrát už vykládala, jak Modrou skládala spolu s Jánem Hangonyiem jen tak mimochodem při smažení řízků. V kuchyni, při letmém shledání se svými doprovodnými muzikanty, se zrodilo i několik dalších songů z veleúspěšné nahrávky.

O svém dost možná největším hitu přitom sama trochu pochybovala. "V refrénu jsem si nebyla jistá verši 'Mám, stála ťa mám' a 'Ležíš so mnou na perách'. Stále jsem se ptala, zda nejsou příliš romantické, tak jsem totiž znít nechtěla. Měla jsem pocit, že u nás hodně zpěvaček zpívá o lásce příliš sladce a pěkně. Já jsem však nasládlé texty nesnášela, ta pěknost ve mně nic nevyvolávala. Měla jsem radši věci na hraně," svěřila se v roce 2012 serveru kultura.sme.sk.

Tehdejší obavy se však ukázaly jako neopodstatněné. Byť se mírně romantickému závoji nevyhnula, její projev zůstal sympaticky civilní. Písničky nic neprověří lépe než čas - a Modrá během těch dvou desetiletí rozhodně ve zkoušce nadčasovosti obstála. Když ji dnes Jana zpívá na koncertech, vyznívá snad ještě působivěji než z dobové nahrávky. Nejenže zpěvaččin hlas vyzrál, ale zhmotnila se i nostalgie, která se v textu odráží.

A časy alba V cudzom meste, které kariéru někdejší finalistky slovenské soutěže krásy po neúspěchu první desky konečně nastartovalo, už dnes nostalgií jednoznačně jsou. Jana Kirschner za tu dobu jako umělkyně prošla neuvěřitelným vývojem.

Poté, co se stala slovenskou zlatou slavicí a získala i ceny hudební akademie, rozhodně neusnula na vavřínech. Na dalších dvou řadovkách Pelikán a Veci čo sa dejú poctivě pilovala svůj písničkářský rukopis. Opravdovým zlomem její kariéry se pak měla stát anglicky zpívaná studiovka Shine, kterou natáčela v Londýně.

Zástupci mezinárodní centrály vydavatelství Universal věřili, že z Jany udělají hvězdu mezinárodního formátu, možná tak trochu slovenskou Norah Jones. Výsledek byl ale spíše příjemně atmosférický než vyloženě strhující. Žádný světový průlom se nekonal, tuto cennou zkušenost však hudebnice zúročila hned dalším albem.

Krajina rovina z roku 2010 pro mě dosud zůstává jejím nejpřesvědčivějším materiálem. V produkci svého dnes už dlouholetého životního partnera Eddieho Stevense sice začínala lehce experimentovat co do stavby jednotlivých skladeb, podstatou ale zůstávaly autentické, důvěryhodně prožité a velmi niterné písničky.

Následující dvojalbum Moruša (biela a čierna) z let 2013 a 2014 zaznamenalo mezi vyznavači alternativní hudby ještě větší ohlas. Jana se z písňového světa vzdálila úplně a překvapila náročnými a nepředvídatelnými kompozicemi. Získala si respekt i těch posluchačů, kteří by o její ranou popovou tvorbu ani nezavadili.

Přiznávám, že mě ani jedna z Moruší za srdce nechytla. Síla Jany Kirschner pro mě zkrátka vězí v uhrančivosti jejího typicky slovanského hlasu, v písničkově vstřícném rukopisu a ve věrohodnosti jejího vypravěčství, nikoli v hudebním badatelství.

Když jsem se s ní v roce 2016 poprvé setkal, potěšilo mě, že i ona ke svému písničkářskému já podvědomě stále tíhne. "Moruša mě umělecky postavila na vlastní nohy, ale miluji písničky. Návrat k nim je pro mě očista," řekla mi v rozhovoru. To bylo v době, kdy se chystala na turné Takmer sólo, které po okázalé koncertní sérii k Moruši pojala přece jen komorněji. A nutno dodat, že pražský koncert byl nádherný.

Zmíněné osobní setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu. Ač jsem k Janě Kirschner jako ke zpěvačce vždy choval určitý druh sympatií, až při pohledu do jejích očí jsem pochopil, jakou osobnost v ní domácí scéna našla. Po celou dobu našeho povídání jsem na ni zíral doslova jako na svatý obrázek - tak moc mi charisma, které z ní sršelo, vyrazilo dech.

Mluvili jsme i o její další desce, nad kterou už v té době uvažovala. Vykládala o tom, jak by se ráda nechala inspirovat mladšími, ještě neokoukanými tvářemi, i o tom, že by ve svých skladbách chtěla reflektovat společenská témata.

Album zatím stále ještě nevyšlo, ale novou hudbu posluchačům průběžně předkládá: a loňský duet Na okamih s Vojtou Dykem nebo letošní písnička Láska neumiera k seriálu Slovania jsou vynikající.

Na závěr si dovolím ještě jednu citaci z onoho pro mě památného interview. "Jsem ráda, že se mi ta hudebnická cesta nikdy nesesypala pod nohama, že jsem si ustrážila svoje jméno. A doufám, že jsem nikdy nedělala nějaké vyložené s*ačky."

Souhlasím beze zbytku.

text: Josef Martínek, foto: Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Hodně zjednodušeně se dá říct, že mainstreamoví hudebníci nahrávají dva druhy písní. U jedněch vědomě či podvědomě kalkulují s tím, že by se z nich mohly stát hity. V případě těch druhých je tyto ambice nesvazují, počítají s nimi jako s takzvanými albovými položkami, a proto často více vypovídají o jejich vlastním uměleckém cítění. Song How Can I...

Australská hudebnice Sia Furler netoužila po slávě. Její schopnosti na požádání skládat hitové melodie hojně využívaly slavnější kolegyně. Pro svůj charakteristický hlas se také stala vyhledávanou zpěvačkou do různých hostovaček. Když ale v roce 2014, na prahu čtyřicítky, přišla s písní Chandelier, závratný růst její popularity už nešlo zastavit.

Srdcervoucí interpretace Whitney Houston k filmu Osobní strážce učinila z I Will Always Love You jeden z nejikoničtějších hitů v historii populární hudby. Byla by ale velká škoda opomíjet originál, který v sedmdesátých letech složila a nazpívala countryová královna Dolly Parton. Písnička o lásce, která v člověku zůstává i po závěrečném sbohem,...