Možné je i nemožné: Glen Hansard a Markéta Irglová v oscarovém hitu Falling Slowly

22.11.2020

Příběh jako z pohádky. K počínání irského písničkáře Glena Hansarda a rodačky z Valašského Meziříčí Markéty Irglové se skladbou Falling Slowly se těžko hledají výstižnější slova.

Bylo 24. února 2008, když se Irglová jako historicky první Češka stala držitelkou Oscara. S písničkou, jejíž motiv se zrodil v kuchyni při čekání, než se v konvici uvaří voda na čaj.

Její úspěch byl neodmyslitelně spjatý s nízkorozpočtovým filmem Once, ve kterém si Irglová a Hansard zahráli hlavní role. Jak už to tak někdy v takových případech bývá, oba protagonisté se sblížili a vedle filmového vztahu navázali i ten skutečný. O osmnáct let starší Hansard přitom Irglovou znal od jejího dětství. Trvalo mu ale prý dlouhou dobu, než si uvědomil, že se z dívky stala žena.

Písnička Falling Slowly vypráví o pocitu zamilovanosti, tak jako mnohé jiné, v tom není nijak výjimečná. Nabízí ale autentickou emoci, což je v hudbě pořád ta nejcennější devíza. Oč křehčí a citlivější je pěvecký projev ústřední dvojice, o to intenzivněji a silněji se dotkne posluchačova srdce.

Nečekaná oscarová sláva tehdy v Česku pochopitelně vyvolala velký mediální humbuk, ten však vydržel jen chvilku. Když se v roce 2009 Hansard a Irglová rozešli, pohádky byl konec a v tichosti tvořící hudebníci už pro přední stránky tiskovin neplatili za nijak vděčné téma.

Své publikum si ale oba našli. A kdo jejich hudební dráhu nadále sleduje, ten určitě nelituje. Zatímco charismatický irský muzikant šel dál cestou živelného folk-rocku, talentovaná Češka se našla hlavně v jemných klavírních výpovědích. Ty začala později obohacovat i o vlivy orientu, které jsou patrné i na jejím druhém sólovém - a vynikajícím - albu Muna z roku 2014. Písně z něj pro mě mají až duchovní rozměr a rád si je každoročně připomínám hlavně o Vánocích.

Markéta Irglová se pochopitelně nenachází v hledáčku českého většinového posluchače, přesto si myslím, že komentáře typu "Kam se ztratila držitelka Oscara?" nejsou na místě. Žije sice s rodinou na Islandu a její tvůrčí proces je vždy spíše pozvolný, do Česka se však pravidelně vrací a koncertuje zde.

Její vystoupení v pražském Studiu Dva z roku 2014 dokonce patřilo k zážitkům, které ve mně zůstanou už napořád. "Oscarová zpěvačka odehrála ten typ koncertu, na který se nezapomíná. Intimní, křehký, plný něhy, citu a emocí. A světla vyzařujícího přímo z ní," psal jsem ve své reportáži o "andělské Markétě Irglové" pro musicserver.cz.

Tehdy jsem neodolal a po koncertě si počkal i na následnou autogramiádu, kde jsem si od Markéty nechal podepsat CD. Nepředstavil jsem se jako hudební novinář, který přišel o jejím výkonu psát recenzi, protože v tu chvíli jsem se cítil být spíše fanouškem toužícím vyseknout jí obyčejnou lidskou poklonu. I při osobním setkání působila přesně tak pokorně a srdečně jako předtím na pódiu.

Snad se ještě setkáme znovu. Už několik let si totiž přeji s Markétou Irglovou udělat rozhovor a věřím, že až přijde vhodná chvíle, třeba v podobě jejího nového alba, dočkám se. Dosud jediné interview, které jsem s ní pořídil, bylo vzhledem ke vzdálenosti vedeno formou emailu. Potěšilo mě, že ani z Islandu zpěvačka své odpovědi nijak neošidila a podělila se o spoustu inspirativních myšlenek.

Jedna věta z toho rozhovoru mi natolik utkvěla v paměti, že si ji při různých příležitostech připomínám dodnes. Byla to věta, ze které jsem tehdy nakonec udělal titulek: "Oscar mi připomíná, že možné je i nemožné".

text: Josef Martínek, foto: promo filmu Once

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....

Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...

Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...