Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Martin Chodúr - Chopin ve Valldemosse: o umění vidět světlo
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými.
Jedním z těch, kteří by si podle mého názoru zasloužili mnohem větší pozornost, je Martin Chodúr. Zpěváka s nezaměnitelným barytonem si snad všichni pamatují ze SuperStar, kterou v roce 2009 vyhrál. Zdaleka ne všichni ale znají i jeho autorský repertoár, který už ke dnešku čítá čtyři řadová alba a k tomu jedno vánoční.
Musím přiznat, že i pro nás hudební novináře je někdy těžké prokousat se obrovským množstvím tiskových zpráv a nabídek k rozhovorům k tomu, čemu skutečně stojí za to věnovat čas. Martin je na hudební scéně do jisté míry solitérem, který na svých písních v tichosti pracuje v beskydských horách, aniž by kolem toho uměle vytvářel humbuk nabubřelým životem celebrity. Až do roku 2018 jsem jeho tvorbu vnímal spíše okrajově, než že bych ji měl perfektně naposlouchanou.
Pak ale přišlo oslovení k rozhovoru do časopisu Interview. Nebyl jsem z něj tehdy vyloženě unešený, ale přijal jsem. O Martinovi jsem si při přípravě leccos nastudoval a rozšířil si obzory. Při osobním setkání s ním jsem pak rychle pochopil, že je to skutečně člověk, který je jiný než všichni ostatní kolegové. Překvapilo mě, do jaké hloubky je schopen při hledání odpovědí jít. Tam, kde ostatní svoje zamyšlení končí, on jakožto velký milovník filosofie a literatury teprve začíná a většinou lidí přejímané prázdné fráze rozvádí, či jim dokonce oponuje.
Utekly další tři roky, Martina Chodúra jsem průběžně sledoval a oblíbil si jeho sympaticky civilní obsah na sociálních sítích, který nepodléhá žádným módním vlnám. Když v říjnu 2021 vydával své nové koncepční album Tisíc a jedna noc, na další rozhovor jsem se už těšil a sám ho inicioval.
Desku jsem tehdy před povídáním pro musicserver dostal k poslechu. Zcela jasně stále vidím před očima obraz toho, jak jsem mířil přes Václavské náměstí do Supraphonu a v hlavě mi stále dokola zněla slova písničky Chopin ve Valldemosse, kterou jsem těsně předtím poslouchal.
Také tento rozhovor byl pro mě silným zážitkem, který mě přiměl k tomu začít nad některými jevy uvažovat jinak. Velmi mě tehdy oslovila například myšlenka, ke které zpěváka inspiroval Dostojevskij a kterou zpracoval v písni Skryté tváře milenců: "Můžu tisíc svazků plnit psaním dlouhých vět a vysvětlovat třicet let, co myslím, ale stejně v každé myšlence zbude celý svět, vesmír, co jiným je skrytý."
Tehdy jsem ještě netušil, jak moc se mi nakonec album Tisíc a jedna noc vryje pod kůži. V letošním roce jsem ho podle svých statistik na last.fm poslouchal ze všech nejčastěji a rovněž Martin jako interpret je pro mě dle počtu přehrání jednoznačným číslem jedna.
Ovlivnil mě i v osobním životě, protože mě jeho příklad motivoval k tomu, abych si po asi patnácti letech začal znovu psát deník. Je to skvělý způsob, jak si uchovat nejen to, co jsme v onen den zažili, ale i co jsme cítili a přáli si. S určitým odstupem nám pak starší zápisky nastavují zrcadlo a ukazují náš vývoj.
Kdybych měl vybrat svou dlouhodobě nejoblíbenější píseň z alba Tisíc a jedna noc, byly by jí asi právě výše zmíněné hloubavé Skryté tváře milenců. V poslední době se ale s mým rozpoložením nejvíc protnula skladba Chopin ve Valldemosse.
Martin, který je na desce výhradním autorem hudby i textů a skladby si navíc sám aranžoval, v ní porovnává příběhy dvou klasických velikánů - Fryderyka Chopina a Ludwiga van Beethovena. Zatímco prvnímu nepomohl ke spokojenosti ani pobyt na nádherném místě v horách na Mallorce, kde svítí 300 dní v roce slunce, ten druhý dokázal i přes ztrátu sluchu na sklonku života zhudebnit legendární Ódu na radost.
"Napadlo mě, že Chopin a Beethoven jsou vlastně obrácené osudy. A to jsem rozvinul. Silným momentem alba se tak pro mě stalo poznání, že jaký člověk je, to nachází i kolem sebe. A když ovlivní sám sebe, může ovlivnit i okolí," okomentoval tvůrčí impuls sám hudebník.
Jím nastíněné srovnání nelze vnímat absolutně, protože i Chopin v této pro něj neveselé etapě poznamenané zdravotními obtížemi stvořil některá svoje zásadní díla. A to i přesto, že po většinu času, který v klášteře ve Valldemosse prožil, neměl k dispozici svůj klavír, který mu zadržovali na celnici. Období takzvané Zimy na Mallorce je dodnes považováno za jedno z jeho umělecky nejplodnějších.
Spíše než na tvůrčí kreativitu ale Martin v textu narážel na pohled na život. "Zboř klášter, v kterém spíš, a stavěj budoucnost," zpívá v něm mimo jiné. Je to myšlenka, kterou si nejspíš občas potřebuje každý z nás připomenout.
Někdy
se totiž příliš málo radujeme z toho, co v životě máme, a
místo toho truchlíme kvůli tomu, co nemáme a třeba to v daný
moment ani nemůžeme ovlivnit. A přitom pokud uvidíme světlo
kolem sebe, je mnohem pravděpodobnější, že někdo to stejné
světlo spatří v nás.
text: Josef Martínek, foto: Martin Vítek
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.