Dlouhou dobu Florence Welch vévodila mému pomyslnému seznamu umělců, které jsem si přál vidět naživo. Když k nám v červenci roku 2019 dorazila jako jedna z hlavních hvězd festivalu Colours Of Ostrava, nemohl jsem u toho chybět.
Je to zhruba patnáct let, co jsem jako teenager začal chodit na koncerty. Vzpomínám si, že nejlepší na jejich návštěvách byl tenkrát vždy pocit, který jsem si z nich odnášel. To euforické nadšení, zážitek, z něhož jsem pak často žil ještě minimálně týden a který mi dodával energii do jinak všedních dní.
Každým dalším rokem jsem ale kulturní akce vnímal běžněji, časem snad i trochu samozřejmě. Poté, co se staly součástí mojí práce, šlo v mnoha případech jen o příjemně strávené večery, ze kterých ráno nezbylo nic, z čeho bych dál čerpal.
Ostravská zastávka Florence + The Machine mi však přinesla přesně tak opojný zážitek jako z časů mého dospívání. Snad pro vysoká očekávání mé i dalších českých fanoušků, neboť k nám britská zpěvačka se svými hudebníky přijeli poprvé, snad pro specifickou atmosféru Colours. A snad i proto, že jsem si poctivě vyčekal místo pod hlavním pódiem a charismatické umělkyně se mohl při jejím sestupu mezi diváky dokonce i dotknout.
Především ale proto, že šlo o výtečný koncert. Florence + The Machine při něm potvrdili pověst unikátního souboru, jehož hlavní osobnost má dar uhrančivosti, vycházející částečně ze vzezření kouzelné víly a částečně z obrovské dávky naléhavosti a extatického náboje v hlase. Písnička Hunger sice zazněla už jako druhá v pořadí, přesto se jednalo o jeden z vrcholů setu.
Byla tehdy stará jen něco přes rok, pocházela ze čtvrté studiovky High As Hope z června 2018, ale už tehdy jsem ji vnímal jako jednu z nejzásadnějších skladeb Florence. Je v ní místo pro vše, co mám na její hudbě rád - éterické vokály s nádechem jisté spirituality i podmanivou dynamiku hnanou často až na samý okraj vypjatosti. A opomenout nelze ani vydařený videoklip, který vše zmíněné uměleckou formou odráží.
Hunger zároveň patří k písním, v nichž hraje sdělení podstatnou roli. Florence Welch ji postavila na svojí autorské básni, s jejímž zhudebněním prý původně nepočítala. "Je o způsobu, jakým hledáme lásku ve věcech, které možná láskou nejsou, a o tom, jak naše snaha cítit se méně osaměle někdy vede k tomu, že se ještě více izolujeme," vysvětlila.
Od začátku se mi líbilo přirovnání potřeby lásky k základnímu lidskému pudu. "My všichni máme hlad," opakuje zpěvačka několikrát za sebou. Do slov však zároveň ukryla i hlad skutečný, přiznává zde totiž, že v minulosti trpěla poruchami příjmu potravy. Později pro magazín Rolling Stone uvedla, že o tomto problému nikdy nemluvila ani se svou matkou. Právě písňové zpracování jí umožnilo ho ventilovat.
Velmi osobní témata rozvíjí i v dalších skladbách zmíněné desky High As Hope, své zatím poslední - zpívá na ní třeba o vztahu k sestře, o svém velkém vzoru Patti Smith nebo o nadměrném pití alkoholu. Song Hunger přesto vyčnívá, protože hudba se zde s myšlenkou setkává ve zcela nerozdělitelném spojení, vzájemně se nevyrušují, naopak by jedno bez druhého možná tolik nefungovalo.
Navodit tento komplexní dojem se nepodaří každé písní. A musím říct, že zrovna album High As Hope pro mě na některých místech v tomto směru za předešlými třemi úchvatnými řadovkami Florence + The Machine mírně pokulhává.
Nic to však nemění na tom, že také příští nahrávku této formace budu vyhlížet s předpokladem materiálu, na který stojí za to si počkat - a snad je dobré před jeho příchodem po jejích písních nějakou dobu i trochu hladovět.
text: Josef Martínek, foto: Universal Music
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.