Hunger od Florence + The Machine: pohlcující píseň o hladu obrazném, ale i o tom skutečném

11.10.2021

Dlouhou dobu Florence Welch vévodila mému pomyslnému seznamu umělců, které jsem si přál vidět naživo. Když k nám v červenci roku 2019 dorazila jako jedna z hlavních hvězd festivalu Colours Of Ostrava, nemohl jsem u toho chybět.

Je to zhruba patnáct let, co jsem jako teenager začal chodit na koncerty. Vzpomínám si, že nejlepší na jejich návštěvách byl tenkrát vždy pocit, který jsem si z nich odnášel. To euforické nadšení, zážitek, z něhož jsem pak často žil ještě minimálně týden a který mi dodával energii do jinak všedních dní.

Každým dalším rokem jsem ale kulturní akce vnímal běžněji, časem snad i trochu samozřejmě. Poté, co se staly součástí mojí práce, šlo v mnoha případech jen o příjemně strávené večery, ze kterých ráno nezbylo nic, z čeho bych dál čerpal.

Ostravská zastávka Florence + The Machine mi však přinesla přesně tak opojný zážitek jako z časů mého dospívání. Snad pro vysoká očekávání mé i dalších českých fanoušků, neboť k nám britská zpěvačka se svými hudebníky přijeli poprvé, snad pro specifickou atmosféru Colours. A snad i proto, že jsem si poctivě vyčekal místo pod hlavním pódiem a charismatické umělkyně se mohl při jejím sestupu mezi diváky dokonce i dotknout.

Především ale proto, že šlo o výtečný koncert. Florence + The Machine při něm potvrdili pověst unikátního souboru, jehož hlavní osobnost má dar uhrančivosti, vycházející částečně ze vzezření kouzelné víly a částečně z obrovské dávky naléhavosti a extatického náboje v hlase. Písnička Hunger sice zazněla už jako druhá v pořadí, přesto se jednalo o jeden z vrcholů setu.

Byla tehdy stará jen něco přes rok, pocházela ze čtvrté studiovky High As Hope z června 2018, ale už tehdy jsem ji vnímal jako jednu z nejzásadnějších skladeb Florence. Je v ní místo pro vše, co mám na její hudbě rád - éterické vokály s nádechem jisté spirituality i podmanivou dynamiku hnanou často až na samý okraj vypjatosti. A opomenout nelze ani vydařený videoklip, který vše zmíněné uměleckou formou odráží.

Hunger zároveň patří k písním, v nichž hraje sdělení podstatnou roli. Florence Welch ji postavila na svojí autorské básni, s jejímž zhudebněním prý původně nepočítala. "Je o způsobu, jakým hledáme lásku ve věcech, které možná láskou nejsou, a o tom, jak naše snaha cítit se méně osaměle někdy vede k tomu, že se ještě více izolujeme," vysvětlila.

Od začátku se mi líbilo přirovnání potřeby lásky k základnímu lidskému pudu. "My všichni máme hlad," opakuje zpěvačka několikrát za sebou. Do slov však zároveň ukryla i hlad skutečný, přiznává zde totiž, že v minulosti trpěla poruchami příjmu potravy. Později pro magazín Rolling Stone uvedla, že o tomto problému nikdy nemluvila ani se svou matkou. Právě písňové zpracování jí umožnilo ho ventilovat.

Velmi osobní témata rozvíjí i v dalších skladbách zmíněné desky High As Hope, své zatím poslední - zpívá na ní třeba o vztahu k sestře, o svém velkém vzoru Patti Smith nebo o nadměrném pití alkoholu. Song Hunger přesto vyčnívá, protože hudba se zde s myšlenkou setkává ve zcela nerozdělitelném spojení, vzájemně se nevyrušují, naopak by jedno bez druhého možná tolik nefungovalo.

Navodit tento komplexní dojem se nepodaří každé písní. A musím říct, že zrovna album High As Hope pro mě na některých místech v tomto směru za předešlými třemi úchvatnými řadovkami Florence + The Machine mírně pokulhává.

Nic to však nemění na tom, že také příští nahrávku této formace budu vyhlížet s předpokladem materiálu, na který stojí za to si počkat - a snad je dobré před jeho příchodem po jejích písních nějakou dobu i trochu hladovět.  

text: Josef Martínek, foto: Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.