"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V posledních letech na svých hudebních preferencích pozoruji jednu zásadní změnu: čím jsem starší, tím méně mě ovlivňují světové žebříčky, trendy a vůbec to, co poslouchají ostatní lidé.

Dříve bývaly aktuální popové hitovky denní potravou pro moje uši, dnes mi ale přijdou stále více stejné, předvídatelné a emočně ploché. Často je vnímám pouze jako určitou zvukovou kulisu, kterou autoři tvoří s cílem hlavně znít moderně a přizpůsobit se tomu, co si posluchači zrovna žádají - nebo spíše tomu, o čem si oni sami či lidé z jejich vydavatelství na základě určitých indicií myslí, že si to posluchači žádají.

O to více si hýčkám svoje modly, o jejichž repertoáru vím, že se z něho posluchačský zážitek s postupujícím časem nevytrácí ani nemění svou podobu z cool na retro. Když Hana Hegerová 23. března 2021 vydechla naposledy, nezapochyboval jsem o tom, že se k jejím písním budu vracet dál.

Navzdory tomu, že jsou staré desítky let, v nich stále dokážu objevovat něco pro mě nového. Jednou zaznamenané nahrávky se pochopitelně nemění, nezřídka se mi však stává, že teprve po letech si všimnu nějaké části textu, která mi utkví v paměti a v myšlenkách si ji poté rozebírám, nebo že ve zpěvaččině naprosto jedinečné intonaci uslyším dříve neodhalenou emoci. Dalším faktorem je prostý fakt, že síla některých skladeb vypluje na povrch teprve v momentě, kdy sám posluchač v nějaké podobě zažije to, o čem se v ní zpívá. Obsah sdělení se ho pak přirozeně dotkne více než touto zkušeností nepoznamenaného.

Píseň Bože můj, já chci zpět složil francouzský autor Guy Bontempelli - v originálním znění ji pod názvem Ma jeunesse fout le camp nazpívaly jeho krajanky, nejprve Michèle Arnaud a později i Françoise Hardy. Český text napsal Pavel Žák. Už řadu let patří k mým oblíbeným, ale v posledních měsících je mi ještě o něco bližší a její obsah ještě povědomější.

Hegerová je v textu ženou vracející se na místo, které pro ni kdysi bývalo domovem, a s nostalgií vzpomíná na svoje dětství a mládí zde prožité. Zpívá o stařičkém autobusu, který ji vysadí na klidné vsi, kde je všude cítit vůně nedalekého lesa, a zarostlou pěšinkou kráčí ke svému rodnému domu.

Na první pohled se zde vůbec nic nezměnilo, vše je přesně takové, jaké si to pamatuje. Dobře však ví, že v domě už na ni nikdo nečeká. V momentě, kdy před ním stojí, přesto na moment zaváhá - jako by někde hluboko uvnitř zatoužila alespoň na chvilku uvěřit tomu, že se vrátila zpět v čase, že vstoupí dovnitř jako kdysi tolikrát a najde tam své nejbližší. Jenže klíč, který má stále u sebe, už do zámku nepasuje.

"Já nevím, jestli smím jít jako kdysi dál
já vím, já dobře vím, že život nečekal,
že dveře, které znáš, po létech starým klíčem
jen těžko otvíráš, jen těžko otvíráš..."

Žákova slova odkazují k přirozenému běhu času, který nemůžeme ovlivnit, ale vnímám v nich ještě jednu významovou rovinu. Naznačují i určité pochybnosti nad tím, jestli aktérka příběhu s uplynulými roky naložila adekvátně a jestli zpětně ničeho nelituje.

"Já žila hodně snů a poznala jsem svět,
kde deset prázdných dnů je tisíc marných let,
když vítr všechno smet, tak zůstala jen touha.
Bože můj, já chci zpět,
Bože můj, já chci zpět..."

Text pochází už ze sedmdesátých let, jako by však svou dobu předběhl a předvídal častý obrázek života v 21. století. Života, v němž se mnoho lidí každý den úporně žene za novými příležitostmi ve strachu z toho, že jim něco unikne, aby jim zatím mezi prsty postupně a nenápadně unikalo to, na čem záleží nejvíce.  

text: Josef Martínek, foto: Jakub Ludvík (Supraphon)

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.