Pojem "legenda" se v médiích jednoznačně užívá více, než je zdrávo. Co se týče československé populární hudby, opravdových legend má podle mě jen pár. Hana Hegerová k nim samozřejmě patří.
Nikdy se nestala zlatou slavicí (dokonce ani stříbrnou či bronzovou), na očích široké veřejnosti se vždy v hojnější míře spíše objevovaly její kolegyně. Otisk, který v průběhu dekád na naší scéně zanechala, je však nesmazatelný. A především unikátní, nenašli bychom zde totiž umělkyni, která by se k Hegerové dala připodobnit.
Říkávalo se jí "Piaf z Prahy" nebo "šansoniérka se slovanskou duší". Pojem šanson pro československé posluchače definovala hlavně ona - jakkoli ho sama nikdy neměla ráda.
Snad i proto, že začínala jako herečka, je její způsob interpretace tak jedinečný. Snoubí v sobě teatrálnost a naléhavost s noblesou a šarmem, v mnoha momentech je hořkosladký a vždy mimořádně procítěný. Bez ohledu na to, zda zrovna pronikavý hlas Hegerové ve vypjatých polohách bodá jako čerstvě naostřený nůž, nebo tiše šeptá a recituje.
Zpěvačku s vlastním jménem Carmen Farkašová obdivuji také proto, že na kvalitu repertoáru dbala po celou svou dlouhou kariéru. Už zkraje šedesátých let zářila v divadlech Rokoko a Semafor, později vsadila právě na interpretaci převzatých šansonů. S nimi okouzlila nejen domácí, ale i zahraniční publikum - stanula dokonce na jevišti slavné pařížské Olympie.
Za vrchol její dráhy mnozí považují album Potměšilý host ze druhé poloviny osmdesátých let, které zrovna letos znovu vyšlo v reedici Supraphonu. Hudbu složil Petr Hapka, texty napsal Michal Horáček. Byla to nahrávka, která velmi plodnou autorskou spolupráci těchto dvou pánů zahájila.
Přiznám se, že jsem si nikdy moc neoblíbil zpěvaččin největší (a vlastně možná jediný) rádiový hit Levandulová. Snad proto, že pro mě její repertoár příliš nereprezentuje. Když se řekne jméno Hana Hegerová, jako první se mi z mnoha jejích zásadních skladeb vybaví spíše titulní Potměšilý host.
Je to píseň o posuzováno a odsuzování. Ale především o tom, že žít se vyplatí vždy naplno a tak, jak sami chceme, bez ohledu na to, co si o tom myslí okolí.
"Soudí
tady
mou nápadnou růž.
dnes mě
soudí
kdejaký náhodný
muž
že chci stále jen
dávat i brát
že mám v
úmyslu žít, jak se dá..."
V šansonu se rostoucí věk považuje za přednost. Hana Hegerová, které bylo při nahrávání Potměšilého hosta přes padesát let, je toho jednoznačným důkazem. Bez bohatých životních zkušeností by se pravděpodobně její přednes (nejen) v této písni neobešel.
Ve správné chvíli dokáže "zatlačit na pilu" a přidat na dramatičnosti, ale umí se také povznést nad jistou absurditou některých životních situací. Klade obrovský důraz na intonaci každého slova a pocity ztvárňuje například i výmluvným uchichtnutím.
Možná že právě v tomto období byla Hegerová v té nejlepší pěvecké kondici. Po vydání cizojazyčného alba Chansons z roku 1987 však studiové nahrávání výrazně omezila. Další - a poslední - řadovou desku vydala až o třiadvacet let později, na prahu osmdesátky.
Jmenovala se Mlýnské kolo v srdci mém a bylo to skvělé loučení šansonové královny. Stáří už si na jejím vokálu vybíralo svou daň, navzdory nejisté artikulaci však interpretka znovu přesvědčila o svých kvalitách. Je to album plné vzpomínek, rekapituluje její kariéru i život, a to s vkusem, nadhledem, ale místy i černým humorem.
V roce 2017 jsem v Plzni předával cenu Žebřík v kategorii zpěvaček. Moderátor Jakub Kohák se mě spontánně zeptal, se kterou zpěvačkou bych si přál udělat rozhovor, kdybych měl okamžitou možnost. Mohl jsem zmínit jméno jakékoli zahraniční hvězdy, ale mě jako první napadla Hana Hegerová.
Bohužel, tento sen se mi už nesplní, v posledních letech si totiž paní Hegerová užívá zaslouženého odpočinku a rozhovory neposkytuje.
Propásl
jsem ji také na koncertních pódiích. Když v roce 2011 ohlásila
konec kariéry, bylo mi dvacet let a na chuť jsem jejím písním
teprve postupně přicházel. Rád si ale některé její živé
interpretace přehrávám na YouTube. Nepochybuji o tom, že
její vystoupení musela být úchvatným zážitkem.
Nerad
bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň,
ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě
nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob.
text: Josef Martínek, foto: Standa Merhout / Supraphon
Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...