Nikdy
se nestala zlatou slavicí (dokonce ani stříbrnou či bronzovou),
na očích široké veřejnosti se vždy v hojnější míře spíše
objevovaly její kolegyně. Otisk, který v průběhu dekád na naší
scéně zanechala, je však nesmazatelný. A především unikátní,
nenašli bychom zde totiž umělkyni, která by se k Hegerové dala
připodobnit.
Říkávalo
se jí "Piaf z Prahy" nebo "šansoniérka se slovanskou duší".
Pojem šanson pro československé posluchače definovala hlavně ona
- jakkoli ho sama nikdy neměla ráda.
Snad
i proto, že začínala jako herečka, je její způsob interpretace
tak jedinečný. Snoubí v sobě teatrálnost a naléhavost s
noblesou a šarmem, v mnoha momentech je hořkosladký a vždy
mimořádně procítěný. Bez ohledu na to, zda zrovna pronikavý
hlas Hegerové ve vypjatých polohách bodá jako čerstvě naostřený
nůž, nebo tiše šeptá a recituje.
Zpěvačku
s vlastním jménem Carmen Farkašová obdivuji také proto, že na
kvalitu repertoáru dbala po celou svou dlouhou kariéru. Už zkraje
šedesátých let zářila v divadlech Rokoko a Semafor, později
vsadila právě na interpretaci převzatých šansonů. S nimi
okouzlila nejen domácí, ale i zahraniční publikum - stanula
dokonce na jevišti slavné pařížské Olympie.
Za
vrchol její dráhy mnozí považují album Potměšilý host ze
druhé poloviny osmdesátých let, které zrovna letos znovu vyšlo v reedici Supraphonu. Hudbu složil Petr Hapka, texty
napsal Michal Horáček. Byla to nahrávka, která velmi plodnou
autorskou spolupráci těchto dvou pánů zahájila.