Potměšilý host zachytil šansonovou královnu Hanu Hegerovou ve vrcholné formě

Pojem "legenda" se v médiích jednoznačně užívá více, než je zdrávo. Co se týče československé populární hudby, opravdových legend má podle mě jen pár. Hana Hegerová k nim samozřejmě patří.

Nikdy se nestala zlatou slavicí (dokonce ani stříbrnou či bronzovou), na očích široké veřejnosti se vždy v hojnější míře spíše objevovaly její kolegyně. Otisk, který v průběhu dekád na naší scéně zanechala, je však nesmazatelný. A především unikátní, nenašli bychom zde totiž umělkyni, která by se k Hegerové dala připodobnit.

Říkávalo se jí "Piaf z Prahy" nebo "šansoniérka se slovanskou duší". Pojem šanson pro československé posluchače definovala hlavně ona - jakkoli ho sama nikdy neměla ráda.

Snad i proto, že začínala jako herečka, je její způsob interpretace tak jedinečný. Snoubí v sobě teatrálnost a naléhavost s noblesou a šarmem, v mnoha momentech je hořkosladký a vždy mimořádně procítěný. Bez ohledu na to, zda zrovna pronikavý hlas Hegerové ve vypjatých polohách bodá jako čerstvě naostřený nůž, nebo tiše šeptá a recituje.

Zpěvačku s vlastním jménem Carmen Farkašová obdivuji také proto, že na kvalitu repertoáru dbala po celou svou dlouhou kariéru. Už zkraje šedesátých let zářila v divadlech Rokoko a Semafor, později vsadila právě na interpretaci převzatých šansonů. S nimi okouzlila nejen domácí, ale i zahraniční publikum - stanula dokonce na jevišti slavné pařížské Olympie.

Za vrchol její dráhy mnozí považují album Potměšilý host ze druhé poloviny osmdesátých let, které zrovna letos znovu vyšlo v reedici Supraphonu. Hudbu složil Petr Hapka, texty napsal Michal Horáček. Byla to nahrávka, která velmi plodnou autorskou spolupráci těchto dvou pánů zahájila.

Přiznám se, že jsem si nikdy moc neoblíbil zpěvaččin největší (a vlastně možná jediný) rádiový hit Levandulová. Snad proto, že pro mě její repertoár příliš nereprezentuje. Když se řekne jméno Hana Hegerová, jako první se mi z mnoha jejích zásadních skladeb vybaví spíše titulní Potměšilý host.

Je to píseň o posuzováno a odsuzování. Ale především o tom, že žít se vyplatí vždy naplno a tak, jak sami chceme, bez ohledu na to, co si o tom myslí okolí.

"Soudí
tady mou nápadnou růž.
dnes mě soudí
kdejaký náhodný muž
že chci stále jen dávat i brát
že mám v úmyslu žít, jak se dá..."

V šansonu se rostoucí věk považuje za přednost. Hana Hegerová, které bylo při nahrávání Potměšilého hosta přes padesát let, je toho jednoznačným důkazem. Bez bohatých životních zkušeností by se pravděpodobně její přednes (nejen) v této písni neobešel.

Ve správné chvíli dokáže "zatlačit na pilu" a přidat na dramatičnosti, ale umí se také povznést nad jistou absurditou některých životních situací. Klade obrovský důraz na intonaci každého slova a pocity ztvárňuje například i výmluvným uchichtnutím.

Možná že právě v tomto období byla Hegerová v té nejlepší pěvecké kondici. Po vydání cizojazyčného alba Chansons z roku 1987 však studiové nahrávání výrazně omezila. Další - a poslední - řadovou desku vydala až o třiadvacet let později, na prahu osmdesátky.

Jmenovala se Mlýnské kolo v srdci mém a bylo to skvělé loučení šansonové královny. Stáří už si na jejím vokálu vybíralo svou daň, navzdory nejisté artikulaci však interpretka znovu přesvědčila o svých kvalitách. Je to album plné vzpomínek, rekapituluje její kariéru i život, a to s vkusem, nadhledem, ale místy i černým humorem.

V roce 2017 jsem v Plzni předával cenu Žebřík v kategorii zpěvaček. Moderátor Jakub Kohák se mě spontánně zeptal, se kterou zpěvačkou bych si přál udělat rozhovor, kdybych měl okamžitou možnost. Mohl jsem zmínit jméno jakékoli zahraniční hvězdy, ale mě jako první napadla Hana Hegerová. 

Bohužel, tento sen se mi už nesplní, v posledních letech si totiž paní Hegerová užívá zaslouženého odpočinku a rozhovory neposkytuje.

Propásl jsem ji také na koncertních pódiích. Když v roce 2011 ohlásila konec kariéry, bylo mi dvacet let a na chuť jsem jejím písním teprve postupně přicházel. Rád si ale některé její živé interpretace přehrávám na YouTube. Například výše přiložený záznam koncertu v Olomouci mě nenechává na pochybách o tom, že její vystoupení musela být úchvatným zážitkem.

Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob.  

text: Josef Martínek, foto: Standa Merhout / Supraphon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Jednadvacáté století dosud v hudbě nepřineslo větší fenomén, než jakým se stala britská diva Adele. Fanoušky si získala nejen díky nádherným písním, v nichž faktor doby nehraje žádnou roli, ale i svou image obyčejné holky od vedle. Povedlo se jí to, o co se většina umělců snaží marně: přesvědčit posluchače, že její život se od toho jejich příliš...

Princeznovská vizáž, romantické kulisy hradu a věčný příběh o Romeovi a Julii. Tak se svět poprvé výrazněji seznámil s jednou z nejzářivějších hvězd současného popu, Taylor Swift. Už písní Love Story z roku 2008 tehdy osmnáctiletá zpěvačka naznačila, že její fanouškovská základna zdaleka nemusí sestávat jen z příznivců americké country.