„Co když je právě tahle noc poslední...?“ Horáčkův zádumčivý text písně Lenky Nové se obrací k Sókratovi

26.01.2022

Stejně jako musejí umělci často nejdříve dozrát, aby nahráli svoje přelomová díla, také posluchačům může nějakou dobu trvat, než přednosti takových děl objeví. Zpěvačka Lenka Nová už má za sebou poměrně dlouhou kariérní cestu, to zatím nejlepší z ní si však schovala do páté dekády života.

V Brně začínala v místních rockových kapelách, poté dvanáct let působila ve formaci Laura a její tygři. Vedle toho, že v novém miléniu nahrála sólová alba Nová deska (2003) a Psí hodina (2012), zaujala také v několika projektech Michala Horáčka. Právě ve spolupráci s ním připravila v roce 2016 i album Čtyřicítka.

Horáček tehdy napsal všechny texty, Nová část z nich zhudebnila sama a ty zbývající svěřila dalším skladatelům. Nahrávka, která fungovala především jako generační výpověď, byla ve své době přijata velmi dobře, dokonce se za ni zpěvačka dočkala nominace na Cenu Anděl v ženské kategorii.

Tehdy jsem desku pochopitelně slyšel i já a poprvé tak Lenčin sólový repertoár výrazněji zaznamenal. Bylo to na mě ale moc brzy, v pětadvaceti letech přece jen ještě člověk moc nerozumí starostem čtyřicátníků.

S její další řadovkou Dopisy, vydanou v březnu roku 2020 zrovna do doby začínající pandemie, to bylo ze začátku vlastně dost podobné. Písně inspirované skutečnými listy od fanoušků se mi na první poslech líbily, ale nedokázal jsem se do nich ihned ponořit natolik, aby se mi dostaly pod kůži.

Jejich čas však nastal následující zimu, kdy jsem se k Dopisům začal pravidelně vracet. A když jsem s Lenkou Novou někdy v té době pořídil rozhovor do časopisu Autor in, byť vzhledem ke covidovým okolnostem vedený pouze přes email, byl to definitivní impuls k tomu, abych se dostal až k samému jádru jejích písniček.

Od té doby ve mně rezonovaly víc a víc. Nesmírně mě zasáhly texty, které zachycují běžný život takový, jaký opravdu je, bez pozlátek, se všemi jeho krásami, bolestmi i nezodpovězenými otázkami. A stejně tak si mě získal zpěvaččin civilní, zcela uvěřitelný přednes. Pochopil jsem, proč se tolik brání pojmu šansoniérka - i když jsou její písně často komorní a pěvecký výraz a cit v nich hrají prim, vyhýbají se jakékoliv teatrálnosti i manýrám.

V roce 2021 proto Dopisy patřily k mým nejčastěji poslouchaným albům - skladba Z cest byla podle statistik Deezeru i podrobnějšího přehledu na last.fm dokonce v onom roce mou vůbec nejpřehrávanější. Teprve díky této desce jsem začal naplno poznávat i Lenčin starší repertoár. A brzy jsem zjistil, že zmíněná Čtyřicítka co do síly obsahu nikterak nezaostává.

Obzvlášť jsem si oblíbil písničku Poslední noc, první singl z této desky, jehož hudbu složil ostravský muzikant Jiří Krhut. "Co když je právě tahle noc poslední nocí světa? Co když nám zbývá jen pár chvil, co s nimi uděláme...?" ptá se zpěvačka svým hladivým hlasem, tiše a zahloubaně, ale i vroucně, v Horáčkově textu. Ten se zabývá záležitostmi spojenými s lidskou existencí, její konečností, ale i následky, které mohou mít naše neuvážené kroky.

"Inspirací mi byl příběh Sókratův. Když se filozof přinucený vypít číši smrtícího bolehlavu loučil se svými přáteli, věnoval se velkým tématům, jako je nesmrtelnost duše. Náhle se ale odmlčel a pak řekl: 'Dlužím Eskulapovi kohouta. Dejte mu ho, prosím, ať neodejdu s dluhem'," popsal tehdy svou vizi Horáček. "Nechci, aby mě jednou překvapila poslední noc života a s ní nutnost narychlo uhradit, co jsem zanedbal. Píseň je o našich nesplácených dluzích všeho druhu," dodal respektovaný textař.

Filozofií jsem se v teoretické rovině nikdy nezaobíral, časem jsem ale zjistil, že přesto je nedílnou součástí mého života. Vždyť otázky týkající se lidského bytí, jeho smyslu, časové omezenosti, vlivu na okolní svět, ale i toho, co samotný život přesahuje, si pokládám snad den co den. A nejvíce mě zajímají právě témata duše a její jedinečnosti. Stejně tak jsem si uvědomil, že k lidem, kteří se filozofii v nějaké podobě věnují, mám velmi blízko a že v mnohém vnímáme svět podobně.

Tajemství smrtelnosti mě fascinovalo už jako malého. Často jsem tehdy přemýšlel nad tím, že jakkoliv je člověk mladý a ona poslední noc se mu může zdát velice vzdálená, v daný moment snad až nepředstavitelná, jednou stejně všechny jeho dny vyprší. Možná to bude za hodně dlouhou dobu, ale stane se to, nelze před tím uniknout. Všechny nás tato poslední noc čeká, ovšem nikdo nám nemůže dopředu povědět, co se během ní v člověku odehrává. Žádný z dosud živých ji totiž na vlastní kůži nezažil.

Filozofické principy by dle mého prospěly i naší společnosti. Mám pocit, že v době sociálních sítí se kritické myšlení, zvídavost a racionalita spíše vytrácejí, byť se například někteří influenceři těmito pojmy rádi ohánějí. Kritické myšlení však neznamená absolutní správnost jedné jediné pravdy a její slepé přejímání, naopak připouští, že na svět lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu a každý může být svým způsobem správný.

Například autora textu Poslední noci Michala Horáčka neopouští touha po poznání ani ve vyšším věku. Vzpomínám na to, jak jsem s ním v roce 2019 vedl rozhovor při příležitosti vydání sólového alba Nadi Válové a jak mi tehdy nadšeně vykládal o tom, že se právě přihlásil ke studiu Dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě takový přístup k životu považuji za inspirativní.

V říjnu roku 2021 jsem vyrazil na koncert Lenky Nové do pražského Jazz Docku a písnička Poslední noc byla jednou z těch, na kterou jsem se moc těšil. Ten večer ovšem v setlistu chyběla. Trochu mě to mrzelo, ale ne na dlouho - zazněla totiž spousta jiných nádherných skladeb, které mě svým hlubokým obsahem i autentickou interpretací dojaly. Více jsem o vystoupení psal v recenzi na musicserveru.

Kamarádka, která se mnou na koncert šla, byla do té doby písněmi Lenky Nové nepolíbená, přesto odcházela se stejnými pocity. Stejně jako já si ještě mnoho dní poté nejčastěji přehrávala skladbu Postrádám. Myslím, že o té jednou na tomto blogu také napíšu, zatím jsou ale emoce, které s ním mám spojené, stále až příliš čerstvé.

K Poslední noci bych rád ještě dodal, že má i velmi vydařený intimní videoklip. Odkazuje na šerosvitný svět obrazů barokního malíře Georgese de La Tour - umělce, který byl po staletí zcela zapomenutý, teprve ve dvacátém století začala být jeho díla znovu vyhledávaná a dodatečně oceňována.

To mi v případě Lenky Nové přijde jako symbolické - věřím totiž tomu, že také její písně a interpretační kvality se největšího uznání pro svou nadčasovost a věrohodnost teprve dočkají.  

text: Josef Martínek, foto: archiv Lenky Nové, Salim Issa

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.

Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.

Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.