Hudební idoly teenagerů mají tu nevýhodu, že jejich posluchači za pár let dospějí a mnozí z nich si najdou úplně jiné oblíbence. Výhodou je ale to, že v jejich srdcích už nejspíš zůstanou napořád - snad v žádném jiném věku totiž člověk nevnímá hudbu tak intenzivně, jako když je mu "náct".

Avril Lavigne považuji za jeden ze symbolů svého dospívání. Zatímco jako malý klouček jsem v devadesátých letech zbožňoval Ivetu Bartošovou s princeznovskou vizáží a romantickými hity z alba Ve jménu lásky, po přelomu milénia převzala pomyslnou štafetu pop-punková rebelka z Kanady.

Psal se rok 2002, když tehdy sedmnáctiletá Avril debutovala singlem Complicated, na jehož úspěch následně navázalo i zpěvaččino první album Let Go. O tom, jak rychle se z ní stala hvězda první velikosti, svědčí celosvětový prodej desky přesahující šestnáct milionů kusů.

Píseň v nakažlivém pop-rockovém duchu to dotáhla na druhou příčku amerického singlového žebříčku. V tamních rádiích vydržela šestnáct týdnů na prvním místě, čímž překonala tehdejší rekord, který držela Natalie Imbruglia s hitem Torn (o něm jsem psal zde). Lavigne si dokonce s touto skladbou vysloužila dvě nominace na Grammy.

Zpívá v ní o přetvářce, o touze stát se někým jiným, která může pohledem zvenčí vypadat až směšně, pokud bije do očí. Svoje slova adresuje chlapci, kterého má ráda takového, jaký je v jádru. Se zklamáním však pozoruje, jak se mění před očima. "Snažíš se být cool, připadáš mi jako trouba," nebere si v textu servítky.

Není žádným tajemstvím, že právě v teen věku bývá člověk nejsnáze ovlivnitelný - nemá ještě vytvořené svoje letité návyky, nedělá mu problém přizpůsobovat se a rychle se nechá strhnout aktuální módou a trendy. Nechce totiž zaostávat za vrstevníky a přijít o své místo v partě.

Já sám jsem k podobnému uvažování netíhl ani jako dítě, ani později. Netoužil jsem být všemi obdivovanou hvězdou kolektivu, vždy jsem byl spíše introvertní typ, kterému stačil jeden dobrý kamarád namísto mnoha povrchních vazeb.

Přetvářka mě rozčiluje i dnes, v mých třiceti letech. Zvlášť když vidím, že dospělí se k nasazování masek uchylují ještě mnohem častěji, a především zcela vědomě, většinou s konkrétním účelem nějakého užitku.

Nenechat se zviklat k něčemu, co mi není vlastní, pro mě bude asi celoživotní téma. Snad jen v době, kdy jsem začal působit v médiích a přestěhoval se z malé vesnice do Prahy, jsem se ocitl trochu na rozcestí. Najednou jsem objevil nový svět, začal se potkávat se známými osobnostmi a dostával pozvánky na různé akce. Chvíli to bylo příjemné, snad jsem i uvěřil tomu, že do tohoto prostředí patřím.

Brzy jsem si ale uvědomil, že tento svět není upřímný a že v něm jde pouze o vytvoření okrajových kontaktů, které budou moci účastníci v budoucnu zužitkovat. Díky těmto zkušenostem jsem si o to víc ujasnil, že moje cesta vede jinudy a že se chci obklopovat jen lidmi, kteří jsou mi skutečně blízcí a cítím se v jejich společnosti přirozeně.

Zvenčí však pozoruji, že často právě ti hudebníci, kteří dokážou na společenskou a mediální hru přistoupit, slaví největší úspěch. O jejich kariérách mnohdy nerozhoduje talent, ale právě síť kontaktů, marketingová chytrost a schopnost přizpůsobovat se tomu, co si zrovna doba žádá. Krátkodobě to funguje, věřím však, že v dlouhodobém horizontu naopak přežije jen to, co má skutečnou hodnotu.

Písničku Complicated jsem si nejvíce zamiloval ne v době, kdy vyšla, ale až o pár let později, když jsem se přiblížil věku, ve kterém ji Avril Lavigne nazpívala. Vzpomínám si, jak jsem měl hodiny v kuse puštěné jedno plzeňské rádio a vytrvale čekal, až zazní. Zpěvaččino album jsem nevlastnil a doma jsme v té době ještě neměli internet, takže šlo prakticky o jedinou příležitost, jak si song znovu poslechnout.

Dokonce jsem tehdy pravidelně každý večer psával do hitů na přání na oné rádiové stanici a prosil o to, aby singl zahráli. Jednou jsem v SMSce složil kompliment moderátorce, jejíž hlas jsem zcela zbožňoval, a ona mi pak zavolala nazpět. V tehdejším věku jsem to vnímal jako naprosto neskutečný zážitek, dnes je to pro mě legrační vzpomínka. 

Největší obliby u mě Avril Lavigne dosáhla se třetím albem The Best Damn Thing z roku 2007 - tedy v době, kdy už paradoxně časy její největší slávy začaly pomalu odeznívat. Vydání dalších dvou studiovek už jsem prožíval méně.

Později interpretka onemocněla vážnou formou lymské boreliózy, byla dva roky upoutána na lůžku a v rozhovorech následně mluvila o tom, že myslela dokonce na nejhorší. O svém boji poté napsala píseň Head Above Water, která byla v roce 2018 přesvědčivým comebackem. Se stejnojmenným albem, obsahujícím třeba i skvělou soulovou skladbu Tell Me It's Over, měla v březnu roku 2020 vystoupit také v Praze.

Na koncert jsem se nesmírně těšil, její předchozí pražská vystoupení z let 2005 a 2008 jsem totiž zmeškal - zkrátka jsem si je jako školák nemohl dovolit. Pár dní před původním termínem však začala pro kulturu neslavná koronavirová etapa a show byla přeložena. Nejdříve na rok 2021, pak na rok 2022 a nedávno znovu - tentokrát na duben 2023.

Mezitím na konci února, tedy za pár dní, vyjde zpěvaččino sedmé studiové album Love Sux. Shodou okolností v době, kdy je dívčí pop-punk znovu v kurzu, protože loni se světovými žebříčky prohnaly hity mladičké Olivie Rodrigo, kterou poté s větším či menším úspěchem napodobilo hned několik kolegyň. Přesto si nemyslím, že se ještě Avril vrátí na vrchol popularity, dnešní mládež už má svoje vlastní modly.

Pořád však doufám, že zmíněný třikrát odložený koncert v našem hlavním městě se příště už opravdu uskuteční a že by to snad nemusel být úplně špatný zážitek. I kdyby jen z nostalgie, Avril Lavigne chci naživo aspoň jednou vidět a slyšet.

text: Josef Martínek, foto: Arista Records

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.