Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Natalie Imbruglia – Torn: sluncem prozářená i hořkostí nasáklá znělka jedné dekády
Konec devadesátek, dětství, čas bezstarostnosti. To jsou asociace, jež mě jako první napadají v souvislosti s písničkou Torn, kterou svou interpretací proslavila Natalie Imbruglia. Co na tom, že singl z roku 1997 a obrovský rádiový hit vlastně obsahově vůbec není veselý a bezstarostný.

Žádné konkrétní vzpomínky spojené s touto skladbou si z té doby nevybavím, jen vím, že z rádií zněla často. V mojí mysli se stala součástí jakéhosi soundtracku dětských let. Let, ze kterých jsem si tehdy přál vyrůst, zatímco dnes bych se do nich alespoň na krátkou chvíli rád vrátil. Nacházím v ní podobnou emoci, jakou ve mně vzbuzuje třeba i Modrá Jany Kirschner, skladba, o níž jsem psal zde.
Svým pojetím Torn trochu mate. Její prosluněná popová melodie s důrazem na líbivou kytarovou linku v kombinaci s křehkým a "sladkým" hlasem australské zpěvačky podvědomě navozuje pocity pohody, klidu a bezpečí. Imbruglia přitom zpívá o až zdrcující bolesti, o tom, že se cítí, jako by ležela nahá na podlaze, styděla se a byla jí zima.
Dojmy rozpolcenosti podtrhuje zdařilý videoklip z dílny kanadské režisérky Alison Maclean. Natalie v něm spolu s britským hercem Jeremym Sheffieldem ztvárňují zamilovaný pár, do záběru ale neustále vstupují členové štábu a v jejich rolích je usměrňují. Později se divák dozvídá, že i byt samotný je pouze kulisou, kterou štáb přichází rozebrat.
I když drtivá většina z nás píseň zná právě v podání tehdy dvaadvacetileté hudebnice, herečky a modelky, není její autorkou ani původní interpretkou. Převzala ji od americké skupiny Ednaswap. Spolu se členy této alternativně rockové kapely Scottem Cutlerem a Anne Preven se na jejím vzniku v roce 1993 podílel i Phil Thornalley, britský producent, který ji Natalii později nabídl k nazpívání.
Torn se stala jejím debutovým singlem - a asi nemá cenu dodávat, že zároveň tím průlomovým a dosud nejúspěšnějším. V britských rádiích si dokonce vydobyl pozici nehranější písně devadesátých let, a to navzdory tomu, že v tamním singlovém žebříčku zůstalo jeho týdenním maximem číslo dva.
Ještě méně vypovídající je umístění v americkém Billboardu - ačkoliv song jedenáct týdnů kraloval rádiovému éteru, do oficiální hitparády ve své době nemohl být zahrnut, protože nevyšel jako fyzický singl. Toto pravidlo bylo později zrušeno a Torn se dodatečně, mnoho měsíců poté, co jeho popularita vrcholila, podíval alespoň na dvaačtyřicátou příčku.

Skladba získala i nominaci na Grammy, byť v kategorii nejlepší ženský popový vokální výkon nakonec prohrála s fenomenální baladou Céline Dion My Heart Will Go On z filmu Titanic. Imbruglia, kterou už pár let předtím proslavila role v australském seriálu Neighbours, tak skvěle nastartovala svou hudební dráhu: její první desky Left Of The Middle se prodalo přes sedm milionů kusů.
V dalších letech ještě nahrála několik singlů, kterým se z hlediska obliby dařilo hlavně v Evropě, na mimořádnou komerční odezvu Torn však už nikdy nenavázala. Její repertoár, jehož je z většiny nejen zpěvačkou, ale i autorkou, si přesto dosud udržuje velmi solidní laťku. Potvrdila to i před pár týdny vydaná nová studiová deska Firebird.
Rád vzpomínám na její pražský koncert v klubu SaSaZu v roce 2017. Se svou kapelou tehdy přijela oslavit dvacet let od vydání Torn a šlo o moc příjemný večer. Ani zdaleka nebylo plno, ale ten, kdo přišel, litovat nemusel - Imbruglia se prezentovala jako velmi dobrá zpěvačka i sympatická žena.
"Její uvolněnost, nadhled a pokora byly přesně těmi vlastnostmi, které večer s příchutí vzpomínání na minulost potřeboval, aby nevyzněl hloupě," psal jsem tehdy v recenzi.
Singl
Torn pochopitelně zazněl až před koncem. "A jeden
z největších hitů druhé půlky devadesátek potvrdil, že je
nadčasový. Takto zlehka napsaných a podaných písniček je v
dnešním popu nedostatek," shrnul
jsem. Tato
slova za mě stále platí.
text: Josef Martínek, foto: RCA Records
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
Bonnie Tyler - Total Eclipse Of The Heart: temná milostná balada, kterou nemůže zpívat každý
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...