Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.

Je to ten typ skladby, kterou si člověk nemusí nutně zamilovat hned na první poslech. Vzpomínám si, že při jejím říjnovém uvedení před dvěma lety v Česku zdaleka nepanovalo tak teplé počasí jako ve stejné době letos. Naopak, začínala tehdy další etapa covidu, a tak možná její nálada v záplavě všech špatných zpráv neměla šanci naplno vyniknout.

Červánky sympaticky příliš netlačí na hitovou pilu, spíše se volně pohupují na vlně zasněné, místy nostalgické atmosféry. "Ať ta vůně léta nikdy neodlétá," zpívají Petr Lexa s Bagárovou, zatímco jiná část textu upozorňuje na to, že "básně říkají, že ač je nám krásně, může to pominout."

"V textu jsem měl od první chvíle jasno. Když se dívám do poznámek, najdu tam fráze jako 'konec léta', 'nad námi červánky', 'opilí láskou' nebo 'ranní slunce'. Tyto dojmy se mi v hlavě vybavily po prvním poslechu pracovního dema. Z toho se tak nějak přirozeně vyklubal příběh dvou lidí a jejich letního románku, který možná přečká i zimní mrazy a bude z něj něco víc, anebo skončí spolu s létem a jim zůstanou jen krásný vzpomínky," nechal se ve své době slyšet frontman, který text napsal spolu s ostravským muzikantem Jiřím Krhutem.

Na hudbě kapela spolupracovala se svým již dvorním producentem, britským Oliverem Somem. A klip natočili na jižní Moravě, v oblasti Mikulova a Valtic, kde to mám také moc rád.

Loni, když nastalo období babího léta, jsem skladbu opět zařadil do svého playlistu. Měl jsem pocit, že konečně nastal její čas, že v rok svého vydání to příhodné období zkrátka prošvihla.

Letos jsem ji v září oprášil znovu. Poslouchal jsem ji mimo jiné u moře na Mallorce, zatímco jsem pozoroval západ slunce. Zrovna v tu dobu navíc Slze vyšla čtvrtá řadová deska Monodrama, na níž Červánky nechybějí.

Řekl bych, že v prostředí české hudební scény, která je a nejspíš vždy bude plná hloupých předsudků, asi Slzu nikdy nečeká úplně jednoduchá pozice. Petr Lexa a Lukáš Bundil začínali před skoro deseti lety jako miláčci dětského publika, hvězdami se stali prakticky přes noc, což v tomto případě opravdu není jen fráze - videoklip k jejich prvnímu hitu Lhůta záruční získal jen za první den přes sto tisíc zhlédnutí. Na do té doby neznámou kapelu šlo o naprosto nevídaný počin.

Vzpomínám si na fotografie z hodiny trvajících autogramiád k jejich první desce Katarze, které připomínaly davovou mánii z dob Luneticu.

Vytrvalou prací však postupně dokázali vtisknout svému repertoáru dospělejší ráz, aniž by se vzdálili původní melodické vstřícnosti a modernímu pojetí popu, což byly atributy, na kterých postavili svou popularitu. Už minulá, tři roky stará nahrávka 3, obsahovala několik velmi zdařilých popových písniček jako Paravany nebo Fotky.

A co se týče zmíněné novinky Monodrama, nezbývá mi než konstatovat, že je vynikající. Tak povedenou desku v ranku ryzího mainstreamu jsem od někoho z tuzemských interpretů už dlouho neslyšel. Naposledy snad před dvěma lety, když Ewa Farna vydala svou Andělem oceněnou studiovku Umami.

Před pár dny ji Slza pokřtila v pražském Lucerna Music Baru. Potěšilo mě, že i naživo nové písničky jako Každej sám, Spolu, Se svým stínem nebo trvanlivý rádiový hit Bouře fungovaly, i to, že publikum bylo generačně rozmanité - od teenagerů až po čtyřicátníky. Navíc jsem si tam uvědomil, kolik výborných skladeb už skupina ze oněch deset let fungování nastřádala. 

Nezbývá než dvojici k dosavadní cestě pogratulovat a těšit se, čím dalším nás Slza ještě překvapí.

text: Josef Martínek, foto: Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.