"Máš tucty známých, ale kdo tě zná? Máš vlastní píseň, kdo však ví, jak zní?..." Těmito slovy začíná skladba Rozeznávám, kterou na slavném albu autorské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček V penziónu Svět v roce 1988 nazpíval Richard Müller.

Píseň z mimořádně úspěšné desky, na které hostují například i Michael Kocáb nebo Hana Zagorová, chápu hlavně jako poetické vyznání lásky. Horáček coby autor textu v ní veršuje o tom, jak dotyčný rozeznává "tvé boky, když jdeš ulicí, tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci." Dává na srozuměnou, že svou vyvolenou zkrátka nepřehlédne ani v sebevětším davu, protože je pro něj naprosto nezaměnitelná.

Za nejzajímavější na ní však považuji právě v perexu citovaný úvod. Když slyším slova "Máš tucty známých, ale kdo tě zná?...", spouští to ve mně různé asociace, které mě od hlavního textového motivu trochu odvádějí k mým vlastním úvahám.

Nad tím, jak a kdo nás skutečně zná, se totiž nezřídka zamýšlím. V životě hrajeme mnoho rolí a v každé z nich se projevujeme trochu odlišně. Jinak se chováme mezi členy rodiny, jinak v partnerství, s přáteli nebo s kolegy z práce. Do značné míry se přizpůsobujeme tomu, s kým zrovna komunikujeme, a ukazujeme tu část své osobnosti, kterou v dané situaci považujeme za přiměřenou.

Kdo však dokáže dát dohromady celou skládanku všech dílků našeho já, když toho nejsme schopni ani my sami? 

Dosud jsem se seznámil se stovkami lidí, z nichž jen o hrstce bych si troufl říct, že mě opravdu znají, přičemž i jejich pohled na mě je zkreslený jejich subjektivním vnímáním a omezeným množstvím situací, které jsme spolu prožili.

Logicky i já sám nad sebou mohu uvažovat jen jednostranným pohledem, protože nejsem v kůži ostatních lidí a na stejné situace nenahlížím stejně jako oni. Napadá mě proto, že to, kým skutečně jsme, navždy zůstane tajemstvím, protože nikdo smrtelný není schopen zprostředkovat náš komplexní obraz se vším všudy. 

Skladba vyšla před pětatřiceti lety, patří však k těm nadčasovým kouskům, které přežily do dnešních dní. Snad každý z nás ji slyšel v několika různých coververzích, z nichž mně osobně nejvíce přirostla k srdci ta od Martina Chodúra.

V Rozeznávám je zachycené mistrovství Hapkova citu pro zapamatovatelné melodie a Horáčkovy schopnosti básnickou formu pojmenovat a vystihnout jevy z každodenního života. Nakonec i to, co si z jejího poslechu vezmeme, závisí hlavně na našem individuálním proudu myšlenek, názorů, vzpomínek a souvislostí.

Každá píseň má zkrátka tolik obsahových interpretací, kolik má posluchačů. Platí to i o písni našeho života.

text: Josef Martínek, foto: Supraphon, archiv interpreta

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.