Téměř
každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať
už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme
rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s
tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak
snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před
čtyřiceti lety - a písnička Mosty zůstává aktuální stále.
Skladbu s původním názvem Lost In Love složil koncem sedmdesátých let Graham Russell pro svou domovskou australskou softrockovou skupinu Air Supply. Hitem se stala i v USA a už krátce po jejím uvedení v lednu 1980 začaly vznikat předělávky.
České verze se zhostili Karel Zich a Lenka Filipová, s textem Michala Bukoviče vyšla v roce 1981 na Zichově druhém sólovém albu - nazvaném právě Mosty. O tom, že si ji zdejší posluchači oblíbili, netřeba zdlouhavě referovat, v rádiích ji totiž můžete zaslechnout dodnes.
"Mosty
znám už dlouhý čas
jsou dlouhé
i krátké, i tenké jak vlas
ale
pomáhají, když jeden z nás
chvíli
se vzdálí..."
Vedle toho, že píseň metaforicky velice přesně a nadčasově vystihuje zákonitosti mezilidských vztahů, se mi na ní líbí ještě jedna skutečnost: že ji nahráli interpreti, kteří mezi sebou měli opravdu výjimečné pouto.
Když jsem se Lenky Filipové v rozhovoru pro Interview v roce 2019 ptal na letitou spolupráci s Karlem Zichem, ihned mě opravila: "To nebyla spolupráce, ale přátelství."
Poznali se už jako velmi mladí, showbyznys v tom tehdy nehrál žádnou roli. "Oba jsme studovali, on na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, já na konzervatoři. Seznámila nás jeho sestra, která byla profesorkou francouzské fonetiky. Mně bylo nějakých šestnáct sedmnáct, Karel už v té době se skupinou Spirituál kvintet koncertoval po klubech. A mě tehdy vzali s sebou," vzpomínala zpěvačka na počátky své kariéry.
Později ji "český Elvis", jak se Zichovi pro jeho rozpoznatelnou barvu hlasu i charismatický projev přezdívalo, obsadil také do své nově vzniklé skupiny Flop. Ani poté, co spolu nahráli hit Mosty, se jejich cesty nerozešly, vždy totiž měli společnou lásku: kytaru.
Když Karel Zich v roce 2004 tragicky zahynul při potápění během dovolené na Korsice, jeden z jeho nástrojů si Filipová nechala na památku.
"Před jeho odjezdem jsme se ještě nakrátko potkali. Říkal mi, že má v hlavě nápad a že se na jeho realizaci společně vrhneme hned, jak se vrátí. Myslím, že se konečně schylovalo k tomu, abychom spolu nahráli kytarové album. Mohlo vzniknout něco neobvyklého..." líčila mi ve zmíněném rozhovoru.
Své kytary tehdy Zich nechal v údržbě v Dejvicích u Petra Samka - jejich společného kamaráda. "Za dva týdny jsem se dozvěděla smutnou zprávu, že Karel při potápění utonul, což mě velmi zasáhlo. Když jsem si pak k Petrovi šla vyzvednou své kytary, které jsem u něj v té době rovněž měla, zahlédla jsem tam dva opuštěné Karlovy nástroje. Domluvila jsem se s jeho ženou a jeden z nich si vzala do opatrovnictví. Šlo o dvanáctistrunku Takamine. Ve hře na ni byl u nás Karel nejlepší," shrnula.
Na dlouholetého blízkého přítele od té doby pravidelně vzpomíná snad na každém svém koncertě. Minimálně na žádném z těch, které jsem navštívil, jeho jméno nikdy neopomněla.
Příběh, který jsem zde přiblížil, však na pódiích obvykle příliš nerozvádí - nechce totiž publikum obměkčit sentimentem, chce si ho získat hlavně svým umem. I o tom mi během našeho povídání vykládala:
"Tvorba interpreta se přirozeně prolíná s jeho vlastním životem. Ovšem v momentě, kdy stojíte na pódiu, to není tak důležité. Lidé se pak totiž až příliš soustředí na váš osobní příběh, což může v jejich očích překrývat vaše profesionální dovednosti. Když na vás v médiích vyplave na povrch něco, s čím nesympatizují, v jejich očích klesnete. Nebo naopak, když máte těžký osud, lidé s vámi soucítí a najednou zájem o vás roste. Jako zpěvačka chci, aby mě posuzovali výhradně na základě mého repertoáru a interpretace, ne podle toho, jak žiji."
Tento přístup velmi oceňuji - dnes už se totiž v populární hudbě vidí vzácně. Nejen díky tomu Lenka Filipová patří ke zpěvačkám mého srdce, což jsem ostatně naznačil už v článku o jejím jiném trvanlivém hitu Prý se tomu říká láska.
Stejně
jako ona jsem toho názoru, že hudebník
nemusí vždy zdlouhavě
vysvětlovat námět své písně - pokud je dobře napsaná a
věrohodně zazpívaná, zvládne toto sdělení předat sama o sobě.
Zrovna Mosty to názorně ukazují.
text: Josef Martínek, foto: YouTube, archiv Lenky Filipové
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.