Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku. 

Singl vyšel teprve letos v květnu, pár týdnů před Markovými třemi dlouho dopředu vyprodanými koncerty v Edenu. Prý vznikl s cílem roztančit Eden, pro mě se v něm ale ukrývá mnohem víc emocí a myšlenek. Nebojím se ho dokonce označit za svou osobní písničku tohoto roku.

Je to skladba o snech, o víře v to, že se nám jednou splní, ale i o určitém vystřízlivění ze zjištění, že některé věci nefungují tak, jak si je naše mladší a naivnější já dříve představovala.

"Není náhoda, že tahle písnička je o snech a o životě. Myslím, že se jak tématem, tak zvukem hodí k tomu, co právě prožívám, a myslím, že by se v ní publikum mohlo najít stejně jako já. Zpívám v ní o tom, že se sny skutečně plní, ale občas trochu jinak, než si člověk představuje, ale i tak je to hezký," komentoval ji sám zpěvák a autor.

Nese velmi univerzální sdělení, protože každý z nás má jiné touhy a přání, jiné zkušenosti a jinou schopnost reflektovat je a zužitkovat v náš prospěch. Nakonec v popu často platí, že čím otevřenější námět písně je, tím víc lidí dokáže oslovit. Kolik posluchačů, tolik obsahových výkladů. A o čem tedy Stále věřím vypovídá pro mě osobně?

"Možná jsem blázen, ale stále věřím
na otevření vysněných dveří,
možná jsem blázen, ale stále čekám,
že se stane, v co jsem doufal,
možná jsem blázen, ale čekám dál,
není to špatný, jen jiný, než jsem si přál..."

Vnímám v ní odraz skutečnosti, že to, za čím se v životě nejvíc ženeme, nám většinou z podstaty věci stále uniká. Pro někoho je to kariéra či bohatství, pro jiné zdraví, láska, rodina, potřeba být oblíbený v kolektivu, vynikat v koníčku nebo třeba uznání druhých.

Naopak dokážeme excelovat v oblasti, ve které by se nám chtěli přiblížit mnozí jiní, ale nejde jim to, protože právě pro ně jde o tu "nedosažitelnou" metu, po které baží až přespříliš. Chybí jim potřebná lehkost a samozřejmost, s jakou dokážeme stejné situace zvládat my.

Asi to tak je správně, protože pokud člověk dosáhne úplně všeho, co si přeje, ztrácí svůj hnací motor a těžko pak nachází smysl dalších dní. Nejspíš málokdo může říct, že je jeho život přesně takový, jaký si vysnil, to ale neznamená, že není hodnotný a naplněný spoustou hezkých okamžiků a prožitků. Navíc snít o tom, že se nám naše největší přání jednou splní, může být někdy lepší, než kdyby se tak skutečně stalo.

Autor zpívá i o tom, že "pár snů po čase zhaslo, to, jak život zrychlil z nuly na sto", protože s odstupem někdy zjistíme, že to, po čem jsme tak strašně moc prahli, bylo vlastně malicherné a nepodstatné. A líbí se mi také verš "někdy se mi zdá, že je to jinak, než jak nás učili život vnímat". Možná právě toto procitnutí z černobílého vidění světa je skutečným znakem dospělosti.

Marek Ztracený zkrátka umí napsat písničky, které jsou mnoha lidem blízké, nacházejí v nich svůj vlastní příběh. Někteří ho – i vzhledem k jeho velké popularitě v posledních letech - osočují z kalkulu, nad čímž se mohu jen pousmívat. I v popu totiž funguje jednoduché pravidlo, že pokud někdo něco dělá pouze z vypočítavosti, aniž by to skutečně vycházelo z něj, posluchači to poznají a neuvěří tomu. Možná naletí u jednoho dvou hitů, ale v případě dlouhodobého fungování zcela určitě ne. Proto si myslím, že některými jinými publicisty často opakované fráze o "kvalitním produktu pro určitou cílovku" jsou mylné - ona cílová skupina totiž předkládané dílo přijme pouze v případě, že je skutečně autentické.

Na základě osobních zkušeností navíc vím, že Marek je obrovský srdcař, který dělá věci tak, jak skutečně chce a cítí, a ne tak, aby se mu to co nejvíce vyplatilo. Zatímco naprostá většina lidí odevzdá vždy nutné minimum, aby na tom sami nijak netratili, on, pokud to považuje za správné, dá do všeho maximum. A nemyslím teď ani tak profesní a byznysové záležitosti, ale spíše lidská gesta, projevy slušnosti, vděku a úcty, na jejichž důležitost se dnes stále častěji zapomíná.

Jeden příklad za všechny se váže k jeho zmíněným červnovým třem vystoupením v Edenu. Způsobu, jakým mě pozval, věnoval mimořádnou péči, což mě z čistě lidského hlediska potěšilo. Cítil jsem totiž, když to přeženu, jako by se beze mě koncert neobešel – a právě tento pocit budu mít s akcí už navždy spojený. A opět platí, že kdyby toto gesto nebylo upřímné a šlo mu jen o kladnou recenzi, zcela jistě bych to poznal a zanechalo by to ve mně spíše negativní dojem. 

Dokonce si myslím, že v takzvaném "showbyznysu" je Marek Ztracený jeden z velmi mála zásadových lidí, kteří by neohnuli hřbet proto, aby se někomu zavděčili. Ostatně, kdyby tomu bylo jinak, těžko by jeho až romanticky snílkovská slova o "bláznovi, který stále věří v otevření vysněných dveří" vyznívala tolika posluchačům tak důvěryhodně.

text: Josef Martínek, foto: Supraphon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.