Listen To Your Heart: nadčasový hit Roxette připomněl, že jen jeden hlas má smysl poslouchat

18.01.2022

O Roxette a významu jejich hudby by možná někteří zvládli psát dlouhé eseje. Je to kapela, která zásadně ovlivnila minimálně celou jednu generaci, mnozí si s ní spojují svoje mládí. Já, narozen na začátku devadesátých let, si etapu jejich největší slávy nemohu pamatovat. Přesto jsem si cestu k písním této švédské dvojice našel.

Hity z repertoáru kytaristy Pera Gessleho a zpěvačky Marie Fredriksson jsem odmalička vnímal, byly tak nějak přirozeně všude kolem mě. V rádiovém éteru se natolik zabydlely, že je lze zaslechnout i dnes, kdy od vydání mnohých z nich uplynuly tři desetiletí. A třeba song It Must Have Been Love mám stále neodmyslitelně spjatý s filmem Pretty Woman, bez kterého si díky nezapomenutelné Julii Roberts nedokážu představit žádné Vánoce.

Přesto jsem k tvorbě Roxette dlouhou dobu žádnou speciální vazbu nepociťoval. Písnička Listen To Your Heart, moje nejoblíbenější, se mi paradoxně v teen letech dostávala pod kůži spíše díky coveru belgického dua DHT. V roce 2006 se u nás jeho předělávka těšila ohromné popularitě. Mnoho měsíců patřila k nejhranějším singlům v rádiích a ještě řadu let pak trvalo, než jsem dokázal ocenit původní, o osmnáct let starší verzi.

Dnes u mě pop-rockový originál Roxette nad plouživější úpravou DHT vítězí na celé čáře. Skladby interpretované severskou formací totiž řadím do kategorie těch, které se s uplynulým časem zdají lepší a lepší. Teprve díky tomu, jak se mainstreamová hudba vyvíjí a proměňuje, naplno vynikne, čím byly a stále jsou výjimečné.

Pro svou nakažlivou melodičnost a přátelskou líbivost zůstávají krystalicky čistou ukázkou dobového pop-rocku. Navzdory tomu, že jdou posluchačům naproti, netrpí přílišnou agresivitou a vlezlostí, což se nedá říci o spoustě produktů současné pop music. Naopak oplývají životem, muzikálností a radostí z hudby. Přesah a hloubku jim pak dodává zejména charakteristický hlas Marie Fredriksson - sladký a vřelý, ale i energický, zdravě šťavnatý a místy štiplavý. Hlas, který uměl strhnout.

Listen To Your Heart si mě získala coby "velká", emotivně podaná balada stadionového střihu. Není divu, že s ní Roxette ze severu Evropy úspěšně dobyli také americký žebříček - tenkrát, v roce 1989, šlo dokonce o vůbec první hit číslo jedna, který před svým triumfem nevyšel jako singl na sedmipalcovém vinylu, ale spokojil se s uvedením do rádií.

Jeho podmanivou atmosféru zachycuje koncertní videoklip, který natočil režisér Doug Freel při vystoupení skupiny na zřícenině hradu Borgholm na švédském ostrově Öland. Dvojice v něm má po boku spoustu zručných muzikantů, je to ale znovu do mikrofonu srdnatě pějící Marie Fredriksson, která svým charismatem přitahuje největší pozornost.

Gessleho při psaní textu údajně inspiroval příběh jeho kamaráda, který na čas uvízl mezi dvěma vztahy, starým a novým, a nemohl se rozhodnout, ke kterému se přikloní. Téma písničky však vnímám v univerzálnější rovině, poslouchat hlas svého srdce je pro mě totiž v životě obecně důležité. A někdy mám pocit, že ač může takové poselství znít zcela samozřejmě a nejeden cynik ho jistě shodí jako klišé, málokdo se skutečně umí řídit svými nejzákladnějšími přáními.

Pozoruji, že až příliš lidí upřednostňuje jiné hlasy. Dají na to, z čeho budou mít prospěch, co si žádá doba nebo se nechají ovlivnit radami druhých. Někteří možná volí jednodušší cestu před tou, kterou by si museli složitě vyšlapat. Pro mě je však onen vnitřní hlas tím nejzásadnějším a vlastně i jediným, podle kterého se rozhoduji. I za cenu toho, že se to nemusí vždy vyplatit - vím totiž, že kdybych konal jinak, může mi to sice přinést užitek, ale ne spokojenost.

Píseň Listen To Your Heart chápu jako symbol této životní filozofie. A zřejmě byla důležitá i pro Marii Fredriksson, protože se její název odráží v titulu zpěvaččiny knižní autobiografie, která u nás vyšla pod názvem Listen To My Heart: Moje láska k životu.

Osobitá interpretka tuto lásku k životu neztratila ani přesto, že více než čtvrtinu svých dní, přesněji sedmnáct let, prožila po diagnóze nádoru na mozku z roku 2002. Po náročné léčbě se ještě s Roxette vrátila do studia i na pódia, v letech 2011 a 2015 hráli také v České republice. Tehdy na koncertech, které byly veřejností přijaty rozpačitě, seděla, podle ohlasů diváků i přítomných novinářů už nebyla v dobré kondici. Přesto zpívala, dokud mohla.

Zmíněnou knihu, v níž se zpovídá švédské spisovatelce a novinářce Heleně von Zweigbergk, si už pár let chci přečíst. Několik lidí, nezávisle na sobě, mi totiž říkalo, že to je čtení, které jde daleko za hranici běžných životopisů a které v člověku hodně zanechá. Jednou už jsem ji držel v knihkupectví v ruce, pak jsem ale dal přednost jinému titulu.

Když v roce 2019 Marie Fredriksson podlehla své nemoci, kniha se rychle vyprodala a od té doby ji sháním marně. K dostání je pouze v cizojazyčných verzích. V životě má většinou všechno svůj čas a já tuším, že tato zpěvaččina zpověď se ke mně dostane právě tehdy, až mi její řádky budou mít skutečně co silného říct. Možná se ten čas už blíží, protože od kamaráda mám přislíbeno její zapůjčení.  

text: Josef Martínek, foto: Billboard, EMI

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.