Běh času je neúprosný - ani se mi nechce věřit tomu, že letos uplyne už deset let od chvíle, kdy jsem se poprvé setkal s tvorbou Kateřiny Marie Tiché. Písničkářce z Vlašimi bylo tenkrát čerstvých osmnáct let a vydala svůj první singl Vzpomínej, prostý a něžný, úměrný jejímu věku. Teprve o osm let později na debutovém albu Sami rozkvetl její talent do plné krásy.

Hudební průmysl většinou na nikoho nečeká, a tak v branži převládá přesvědčení, že získaného povědomí veřejnosti je třeba využít co nejdříve. Lidé totiž rychle zapomínají. Kateřina Marie Tichá a její objevitel Martin Červinka však šli sympaticky úplně opačnou cestou.

Kateřina se sice s úspěchem uvedla nejen zmíněným singlem, ale i rádiovými hity Do města přišla zima s Lipem a Tančíme spolu s Jelenem. Půdu tedy měla připravenou, chybělo jí však to nejdůležitější - materiál, o jehož kvalitách by byla skálopevně přesvědčená. Místo nahrání vlastního alba se proto v dalších letech stala pravidelným koncertním hostem Jelena.

V jednu dobu se zdálo, že vydání její vlastní tvorby už je na spadnutí, to když dala dohromady kapelu a na koncertech představovala nové písničky v pop-rockovém kabátku. Pamatuji si třeba na její zdařilé vystoupení na pražském Střeleckém ostrově na jaře roku 2017, před Jelenem, na skvěle obsazené akci, kde živě zahráli také David Stypka a Debbi. Na album jsme si ale poté museli znovu ještě pár let počkat.

Když v roce 2020 přišla s nahrávkou Sami, možná už na ni čekal málokdo. Přiznávám, že ani já jsem po těch letech už příliš nedoufal, že se dočkáme něčeho tak povedeného. Znovu se však ukázala pravdivost přísloví říkajícího, že trpělivost přináší růže.

Kateřina opravdu dozrála - jako autorka, zpěvačka, muzikantka a troufám si tvrdit, že i jako mladá žena. Když jsme se před vydáním alba Sami setkali v kanceláři již zmíněného Martina Červinky, o všem, co během těch let zažila a čím se nechala inspirovat, mi poutavě vyprávěla.

Mluvila o tom, jak na začátku svého tvůrčího snažení vůbec nečetla poezii, jen ji psala, pak ale propadla sbírce Tisíc nahých trápení Jiřího Ortena. O stovkách koncertů s Jelenem, které jí dodaly sebedůvěru a jistotu. O svých cestách po světě, často velmi dobrodružných, kdy s batůžkem na zádech sama vyrazila poznávat místa ne vždy turisticky vyhledávaná - třeba Palestinu či Gruzii. O tom, že v minulém životě snad jezdila s kočovníky karavanem a zpívala s harmonikářem, i o Davidovi Stypkovi, díky kterému pochopila, jak nádherně lze básnickou formou v písňových textech pracovat s češtinou.

Když nahrávka v říjnu roku 2020 přicházela na svět, na facebookovou stránku Hudebních srdcovek jsem psal tato slova: "Dnes vyšlo debutové album Kateřiny Marie Tiché nazvané Sami. Srdcovkou se písnička nestane hned, když vyjde - většinou až čas ukáže, zda se k ní bude člověk vracet. Něco mi ale říká, že z této desky se pár srdcovek urodí."

A čas ukázal, že Sami (recenzi si můžete přečíst zde) je dílem, ke kterému skutečně stojí za to se vracet. V uplynulém roce a půl mě písně z něj často doprovázely, mimo jiné i na cestách.

Jen jsem dlouhou dobu nevěděl, která pro mě bude tou výjimečnou. Podmanivý singl Zničená zem, k němuž vznikl emotivní videoklip s hercem Igorem Orozovičem? Některý z kousků s výraznými folklórními vlivy, v nichž Kateřina někomu evokuje Francouzku Zaz a jinému zase Zuzanu Navarovou? Nebo snad téměř mystická skladba Vlci s hymnickým refrénem?

Album obsahuje takových "trvalek" spoustu, vlastně se tak dá nazvat většina položek. Nejvíce pod kůži se mi však postupem času dostala závěrečná skladba Vítr.

Kateřina v ní zpívá o vnitřním nastavení, k němuž z velké části dospěla právě během svých toulek po světě. Na křtu, který se vinou covidové pandemie odehrál až rok po uvedení nahrávky v říjnu 2021 v pražské Malostranské besedě, mluvila o tom, že ji inspirovalo setkání s jednou stařenkou, prý tak trochu čarodějnicí.

"A tvoje strachy jsou jenom vítr, dívej, jak fouká
pocuchá vlasy a může jít
ty jsi to jediné, co k sobě ten vítr poutá
chycený vítr se v bouři promění..."

Pro mě je Vítr o pocitu, kdy se člověk odpoutá od všeho, co ho tíží a zaměstnává jeho mysl. Jen tak může s plnou intenzitou prožít okamžik, který se zrovna děje a už se nikdy nebude opakovat. Řekl bych, že pro většinu z nás to v praxi bývá těžko realizovatelné, protože jsme obklopeni mnoha vnějšími vjemy, které nás mohou rušit.

Ne každý si v 21. století, kdy je náš běžný život tak moc spjatý s technologiemi a komunikačními kanály, dokáže vyhradit čas pouze sám pro sebe. Přitom je to důležitá součást procesu takzvané duševní hygieny, protože jak zpívá Kateřina: "v tom tichu teprve sám sebe slyšet, v tom tichu teprve pochopit..." Pro takový vnitřní dialog není nutné jezdit daleko za hranice, často postačí třeba procházka v nejbližším lese.

Říjnový křest alba Sami byl událostí, na kterou jsem se opravdu těšil - nejen proto, že jsem desku během těch dvanácti měsíců často poslouchal, ale i vzhledem k tomu, že každý koncert byl v době pandemie vzácný.

Malostranská beseda se zaplnila a Kateřina, tou dobou už držitelka Ceny Anděl za Objev roku, spolu s kapelou Bandjeez, kterou převzala po Davidovi Stypkovi, předvedli, že jim společné hraní náramně svědčí. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na ten večer rád vzpomínám.

Jen pár hodin před akcí jsem se totiž dozvěděl špatnou diagnózu svého táty. I když jsem se snažil na sobě nedat nic znát a na místě konverzoval s několika přítomnými přáteli a známými, hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Je vlastně zvláštní, jak mají lidé často pocit, že zásadní životní situace musejí doprovázat velké projevy emocí. Těmi přitom komunikujeme hlavně s okolím, dáváme najevo, že se něco děje. Nejbouřlivější emoce se však odehrávají hluboko uvnitř nás a nemusejí být vůbec vidět ani slyšet, často je ani nelze vyjádřit tak, aby opravdu zachycovaly to, co zrovna prožíváme.

Vítr je jednou z mála písniček, které si z koncertu pamatuji. Možná právě proto, že jeho poselství ke mně v mojí tehdejší situaci opravdu promlouvalo, jsem se dokázal na chvíli zaposlouchat a stát se součástí koncertu nejen tělem, ale i duchem. Alespoň částečně jsem všechny těžkosti spojené s tátovým zdravotním stavem ponechal příštím dnům - aniž bych mohl vědět, že jich bude pouze devět.

Také do dnešních časů, kdy v Evropě, vůbec ne daleko od nás, zuří válka, je podle mě Vítr více než vhodnou skladbou. Člověk si nemůže vybrat, do jaké doby se narodí, a netuší, co vše ho během jeho života potká. Přesto je třeba stále žít tak naplno, jak to jen jde, protože nám žádný den už nikdo nevrátí. I v těch nejsložitějších obdobích platí, že "tvá těžká hlava může se na chvíli vznášet nahoře s nebesy."

text: Josef Martínek, foto: Radek Kudláček, SinglTon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.