Ani v případě letopočtu 2025 jsem nechtěl vynechat svoje tradiční shrnutí hudebního roku. Místo obvyklého výběru jen těch nejlepších alb či skladeb jsem se však tentokrát rozhodl pro trochu jiný formát a zrekapituloval jsem uplynulých dvanáct měsíců spíše jako celek podle toho, jakou hudbu jsem během nich poslouchal a jaké akce jsem navštívil.

Čím jsem starší a čím déle se pohybuji v (nejen) hudebních médiích, tím více si uvědomuji, jak je třeba brát různé souhrny toho nejlepšího s nadhledem. Výsledky totiž vždy nejvíce závisí na tom, jakou hudbu skupina hlasujících (často úzce vyprofilovaná) vyhledává. Já sám dlouhodobě inklinuji k silným melodiím, niterným sdělením a zejména ženským hlasům. Můj výběr tomuto zaměření pochopitelně odpovídá.

Domácí scéna

Pomyslnou královnou hudebního roku se u mě stala Tereza Kerndlová. V únoru se po sedmi letech vrátila s novým albem Diamanty, které jsem si s nadšením přehrával prakticky po celý rok. Vyšlo k němu šest skvělých videoklipů a prakticky o každé písničce by se dalo říct, že má hitové parametry. Největší úspěch zaznamenala titulní skladba, ale mou osobní srdcovkou se stala ta s názvem Kytky z buše. V aktuální tvorbě Kerndlové se čistý popový mainstream prolíná s různými žánrovými vlivy, a to v tom kvalitativně nejlepším možném provedení.

Činila se ale i další Tereza – ke konci roku, v listopadu, přišla Tereza Mašková se svou třetí studiovkou (Ne)budu sedět v koutě. Ani na této nahrávce plné podmanivých melodií, která místy míří i do pop-rocku či folku, prakticky není slabší místo – vedle okouzlujícího vokálu bych speciálně vyzdvihl sdělné texty, ve kterých zpěvačka často reflektuje osobní témata. O baladě Ať se loučíš sám, kterou složil Václav Hoidekr, si od začátku myslím, že by se mohla stát velkým hitem, pokud se dočká singlového vydání.

Celkově rok 2025 na domácí scéně považuji za velice plodný. Písničkář Thom Artway přichystal svou čtvrtou řadovku (a druhou česky zpívanou) Občas to tak mám, která oproti předchozí Trhám mraky působí jako více vyprofilovaná. Jde cestou intimních folk-popových výpovědí, pro někoho může být plouživá až moc, mně ale její tempo vyhovuje perfektně.

Na zajímavý koncept související s hranicemi osobní svobody vsadil na své páté sólovce Tažní ptáci rapující básník Lipo. Zrodilo se z ní několik úspěšných singlů s nečekanými hosty včetně třeba Kuby Ryby z kapely Rybičky 48. Srdcem nahrávky se ale nepochybně stal dojemný duet s Annou Julií Slováčkovou Jsi ve mně napořád, vydaný jen dva měsíce před zpěvaččiným odchodem. Určitě jedna z písní roku. 

Povedla se i třetí řadovka slovenské zpěvačky Emmy Drobné, nazvaná slovní hříčkou Emminencia, v čele s výtečným singlem Vo vlnách. Vítězka SuperStar z roku 2015 na ní více než kdy dříve koketuje se slovenštinou, jen škoda, že u nás v Česku se o albu zřejmě moc neví. Tematicky soudržnou a velmi niternou desku VEGA představila Klára Vytisková, která navíc ve spolupráci s Anežkou Horovou ke každé písničce natočila videoklip – u nás velmi vzácný krok. Nejvýraznější píseň se jmenuje Řeka a vznikla jako duet s Janou Kirschner.

Přesvědčivým sólovým debutem Grál s hloubavými texty a skvěle vygradovanými aranžemi překvapil Adam Vopička, který patří mezi zpěváky, jejichž tvorba bývá připodobňována k repertoáru Davida Stypky. A Davidovi samotnému vyšla druhá posmrtná deska Opatruj., jejíž uveřejnění nepochybně patřilo k hudebním událostem podzimu. Přiznám se však, že za stěžejní trilogií Čaruj - neboj. - Dýchej u mě jako celek trochu zaostává, snad kvůli tomu, že už nejde o promyšlené koncepční dílo, ale o sesbírání písniček, které dosud zůstávaly v archivu.

V závěru roku došlo i na velmi přirozeně působící spojení Barbory Polákové a Štěpána Urbana – jejich intimní Sršeň zahřeje při dlouhých zimních večerech.

Velkou pozornost budila pochopitelně i nová studiovka Obyčejná holka Lucie Bílá - pokud pomineme vánoční kolekci Vzkaz pro Ježíška, šlo o albový návrat po šesti letech. Nejvíce mě z ní zaujaly silně emotivní písně Amen a Máma, které působí jako okénko do její duše. Po jednadvaceti letech vydala desku původních písní (Láska) Monika Absolonová – a třeba písnička Začínáš mi šedivět z pera Alberta Černého nebo předělávka skladby Mít tě ráda Hany Zagorové dávají jasnou odpověď, proč je už třetím rokem bronzovou slavicí.

Na specifického posluchače cílí EP Zlatý hodinky básníka Petra Soukupa – kombinace mluveného slova a ambientní hudby. Nevšední koncept, se kterým se u nás běžně nesetkáváme. 

Co se singlů týče, vyjma těch z výše jmenovaných alb bych rád vyzdvihl dvě písně skupiny Slza z konce roku – chytlavá Srdcová dáma a komorní Do ticha patří k tomu nejlepšímu, co duo nahrálo. Povedený rok zažila také Ilona Csáková, které vyšla výběrovka Děkuji (To nejlepší) – a na ní se objevila skvělá taneční skladba Touha, složená muzikanty z No Name na míru pro její hlas.

Zahraniční scéna

Ve světě v uplynulém roce Lady Gaga těžko hledala konkurenci. Její album Mayhem přineslo kromě již v srpnu 2024 vydaného duetu s Brunem Marsem Die With A Smile také další velký hit Abracadabra a mluví se o něm jako o nejžhavějším adeptovi na vítězství v hlavní kategorii Grammy. Zpěvačka se vrátila k tanečnímu popu ze svých začátků a strašidelné estetice, ale přidala řadu dalších vlivů, díky kterým nešlo v její kariéře o krok zpátky, ale kupředu. Nejvíce jsem si oblíbil glam-rockovou vypalovačku Vanish into You, která zřetelně odkazuje k Davidu Bowieumu.

Naopak Taylor Swift coby nejúspějnější interpretka posledních let zůstala s The Life of a Showgirl trochu za očekáváními. Komerčně sice rok 2025 opanovala, když v debutovém týdnu v USA dokonce vymazala rekord alba 25 od Adele, a zaujaly mě texty, které zkoumají temnou stránku života v showbyznysu. Hudebně ale Swift nenavázala na své nejlepší počiny a deska mě poměrně rychle omrzela – i když ze singlu The Fate of Ophelia se už nyní stal velký hit.

Odvážně a experimentálně pojala Miley Cyrus svou audiovizuální nahrávku Something Beautiful, přiznám se však, že s výjimkou singlu End Of The World v duchu Abby mě toto dílo nechalo chladným. 

Po předchozích dvou deskách, které mě moc neoslovily, se Florence Welch se svým projektem Florence + The Machine na loňské novince Everybody Scream vrátila k temné, až čarodějnické atmosféře své rané tvorby, pokračuje ale i v rozvíjení intimních témat. První tři alba pro mě zůstávají zatím nepřekonatelná, ale tento počin rozhodně také nedopadl špatně.

Z mužů se novou studiovkou připomněl třeba Ed Sheeran, který dokončil sérii alb pojmenovaných po matematických znaménkách. Nahrávka Play má signalizovat novou etapu jeho tvorby, inspiraci hodně čerpal v Asii, písničkář ale začíná trochu doplácet na nadprodukci, kvůli které se jeho rozpoznatelný rukopis už značně vyčerpal. Více mě proto zaujali Teddy Swims se svým strhujícím soul-popovým vokálem na druhém díle I've Tried Everything but Therapy nebo italský frontman Måneskin, Damiano David, se sólovkou Funny Little Fears.

Hodně mě v uplynulém roce bavila španělsky zpívaná tvorba. Alvaro Soler přišel se svou zatím hudebně nejvyspělejší i žánrově nejpestřejší deskou El Camino, kterou uvedl několika povedenými singly. V tanečním songu Cero hostuje keňský ženský sbor, v Lo Que Pasó, Pasó vycházející andaluská hvězda flamenca Marta Soler.

Po mimořádném úspěchu hitu Si Antes Te Hubiera Conocido pojala kolumbijská zpěvačka Karol G svou nahrávku Tropicoqueta jako poctu tradiční latinskoamerické hudbě. Také tady jsem si našel několik oblíbených kousků, podobně jako na desce Cuarto Azul španělské interpretky Aitany.

Velkou pozornost budilo album Lux katalánské rodačky Rosalíi, mnohými hudebními médii označené za nejlepší nahrávku roku. Nepochybně jde o působivé a originální dílo, které stojí za to slyšet, vracet se k němu ale nejspíš moc nebudu.

Koncerty

Rovněž na zážitky ze živých vystoupení byl rok 2025 velmi bohatý. O ten nejsilnější se postarala Kateřina Marie Tichá s Bandjeez na listopadovém nesmírně emotivním koncertě v O2 universu. Vzpomínat ale budu z domácí scény i na strhující návrat Marka Ztraceného po dvou letech na pódia díky Zpátky tour, dále na fantastickou Ilonu Csákovou v Lucerně, oslavy padesátin Lenky Nové v Divadle ABC, Anetu Langerovou s hostujícím Maranatha Gospel Choirem v unikátním prostoru Nové Spirály či Evu Burešovou ve Foru Karlín.

Své umělecké souznění znovu pod značkou The Swell Season připomněli Glen Hansard a Markéta Irglová, které jsem v květnu viděl ve Foru Karlín. A vážím si například i toho, že jsem měl možnost navštívit koncertní provedení legendárního muzikálu Jesus Christ Superstar v O2 areně i s původním trojlístkem Basiková, Bárta, Střihavka.

U zahraničních hvězd bych vypíchl úžasnou Anastaciu, která svůj skály bořící hlas rozbalila v plné kráse v březnu v O2 universu. A zmíním i vystoupení legend, které jsem viděl poprvé - a možná i naposledy. Lionel Richie i Cyndi Lauper spoluutvářeli popovou kulturu osmdesátých let a oba loni zavítali do O2 areny – a byť zrovna koncert interpretky hitů Time After Time nebo True Colors nebyl vyloženě úchvatný, jsem rád, že jsem ji mohl naživo zažít.

To samé platí i o Roxette, kde z původní dvojice zůstala jen polovina. Per Gessle přijel v listopadu do O2 areny s Lenou Philipsson, která se zhostila pěvecké úlohy po zesnulé Marii Fredriksson. Tu sice pro její charisma a signifikantní vokál nelze zcela nahradit, koncert byl ale zábavný, protože hity švédské kapely zatím úspěšně odolávají zubu času.

Na co se těším v roce 2026

Také další rok slibuje mnoho neopakovatelných večerů ve společnosti živé hudby. Už za pár dní ho u mě koncertně odstartuje Pocta Davidovi Stypkovi v O2 universu, velmi se těším také na Terezu Maškovou na témže místě o dva týdny později. V únoru vyhlížím muzikál Dracula v O2 areně, kde se s touto svou životní rolí bude loučit Daniel Hůlka.

Nejočekávanější akce domácích umělců se chystají na léto – Ewa Farna obsadí v červnu hned třikrát fotbalový stadion v Edenu, Marek Ztracený si tentokrát na srpen pro své fanoušky rezervoval celou Letenskou pláň.

V říjnu si určitě nenechám ujít Terezu Kerndlovou, která ve Foru Karlín oslaví 25 let na scéně a s Terezou Černochovou vzdají poctu své zesnulé kolegyni z Black Milk Heleně Zeťové. Zvědavý jsem i na O2 arenu Martiny Pártlové, jejíž koncerty ve Foru Karlín mi minulý rok unikly.

A zahraniční scéna? Z hudebníků mé krevní skupiny přijedou Florence + The Machine (březen), Alvaro Soler (květen), po necelém roce znovu OneRepublic (červen) nebo Emeli Sandé (listopad). 

text: Josef Martínek

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.