Hodně zjednodušeně se dá říct, že mainstreamoví hudebníci nahrávají dva druhy písní. U jedněch vědomě či podvědomě kalkulují s tím, že by se z nich mohly stát hity. V případě těch druhých je tyto ambice nesvazují, počítají s nimi jako s takzvanými albovými položkami, a proto často více vypovídají o jejich vlastním uměleckém cítění. Song How Can I Resist You patří nepochybně do druhé skupiny.

Nebyla rádiovým singlem, ani by jí tato úloha nejspíš moc neslušela, přesto pro mě druhou desku Debbi Love, Logic & Will nejvíce charakterizuje právě písnička How Can I Resist You. V té době ani ne dvacetileté zpěvačce ji nabídl Ivan Král, legendární hudebník, který jako jeden z mála Čechů opravdu výrazně uspěl v zahraničí.

Přípravy zmíněné nahrávky provázela nemalá očekávání tuzemské veřejnosti. Deborah Kahl alias Debbi ve své době právem platila za naprosté zjevení českého popu. Když v roce 2009 jako šestnáctiletá trochu nečekaně vypadla už v semifinále SuperStar, ozvali se jí producent Martin Ledvina a hledač talentů Martin Červinka.

Už následující rok byl na světě hit Touch The Sun, který se stal číslem jedna v českých rádiích a vynesl interpretce s nezaměnitelně nakřáplým hlasem Anděla v kategorii Skladba roku. Její stejnojmenná debutová deska v roce 2011 navíc odstartovala na prvním místě domácí prodejní hitparády. Krátce poté se stále velmi mladá zpěvačka s Martinem Ledvinou vrhli na přípravu druhé studiovky.

V rozhovoru pro Novinky.cz však Debbi uvedla, že dlouho stále žili první deskou. Měli sice už hotové nové písničky, ale ty jako by zatím postrádaly duši. Do této situace poslal na Červinkovu pobídku Ivan Král song How Can I Resist You.

"Nabídl nám takovou poklidnou skladbu a nás napadlo, že by bylo hezké, kdyby si v ní Ivan také zazpíval," řekla ve zmíněném interview. "Ve chvíli, kdy z Ameriky přišly Ivanovy vokály, které nazpíval doma a poslal nám je elektronicky, se ale najednou cosi uvolnilo a my začali žít druhým albem. Za dva měsíce bylo hotové. To byl Ivanův vklad, dal albu duši," shrnula.

Výsledek dosud zdobí repertoár Debbi jako jedna z jeho nejpozoruhodnějších položek. Křehká countryová píseň tehdy ukázala její hlas v nové, o něco hloubavější poloze. To bylo koneckonců cílem druhé řadovky, sama zpěvačka totiž tehdy v rozhovorech často opakovala, že už nechce zpívat jen hravé popěvky.

Královy backvokály se navíc na příjemně nostalgické atmosféře skladby s typickým zvukem foukací harmoniky podepsaly zcela zásadně. Šlo o vroucí a až nečekaně přirozené spojení dvou charakteristických hlasů - i přesto, že vzniklo na dálku. Vlastně si ani nejsem jistý tím, jestli se ti dva vůbec někdy osobně potkali.

Debbi o čtyři roky později natočila další, rovněž velmi povedené album Break, které se inspirovalo spíše současnějším pojetím popu. Získala za něj Anděla v kategorii Sólová interpretka roku. S odstupem ale musím říci, že její hlas, u nás naprosto výjimečný "chraplák", mě nejvíc baví právě v písničkách, které vycházejí z kořenů populární hudby - ať už jsou s nádechem country, folku či soulu. A je škoda, že zrovna How Can I Resist You na žádném ze svých koncertů, které jsem navštívil, naživo nezazpívala.

To Ivan Král ji na svých vystoupeních hrál. Ačkoliv žil s manželkou Cindy v Detroitu, do Česka se pravidelně vracel. Na turné po českých klubech si How Can I Resist You broukal spolu se svým spoluhráčem Honzou Ponocným. A fanouškům se zalíbila natolik, že ji nakonec v o něco svižnější verzi zařadil i na vlastní desku Colors - poslední, kterou vydal před tím, než v únoru 2020 skonal.

Při příležitosti představení albové novinky přijel v září 2018 do Česka, aby ji propagoval. Seděl jsem s ním tehdy v kavárně Národní v Praze a na tuto písničku se ho ptal. "Byl jsem překvapen, jak na ni lidé reagovali. Celé obecenstvo ji zpívalo s námi. Proto jsem ji dal i na desku," řekl mi v rozhovoru pro musicserver.

Mnoho slov a myšlenek, které tehdy pronesl, mám stále živě v paměti. Na muže, který spolupracoval s ikonami jako Patti Smith, Iggy Pop či David Bowie a který složil hit Dancing Barefoot, podle vybraných hudebních periodik jednu z nejlepších písní všech dob, působil až překvapivě skromně a laskavě.

Vyprávěl o radosti z maličkostí - třeba o tom, jak při návštěvě Prahy pokaždé rád zajde do knihkupectví. Těšil se z toho, že při přípravě zmíněného alba nemusel nijak kalkulovat, protože na něj netlačil nikdo z vydavatelství a nepožadoval po něm hit. Vznik desky Colors - od skládání až po nahrávání jednotlivých nástrojů - měl plně v režii. Samozřejmě se svou ženou, která mu jako již tradičně psala texty.

Ačkoliv se ho na tu dobu ptali novináři snad v úplně každém rozhovoru, nevadilo mu ani vzpomínání na sedmdesátá a osmdesátá léta, během nichž hrál po boku celosvětových hvězd. Jen o řádění bouřliváka Iggyho Popa příliš vykládat nechtěl. "O tom, co všechno vyváděl, mě nebaví mluvit. O senzacích ať vypráví někdo jiný," říkal.

Na Ivanovi Královi bylo nejsympatičtější to, že zůstával sám sebou. Svou osobnost neohýbal, jak zrovna velela doba či aktuální hudební trendy. Megalomanské stadionové koncerty považoval za novodobou spartakiádu, na muzikantech si nejvíce cenil osobitosti a upřímné radosti z hudby.

"Je důležité pracovat s tím, kdo jste vy, a nikoho nekopírovat. Jenže vím, že v mém věku už se mi to snadno říká. Když je člověk mladý, chvíli mu trvá, než si některé věci uvědomí," uzavřel naše povídání.  

text: Josef Martínek, foto: Warner Music, Universal Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu