Hlubiny Lipa a Terezie Kovalové jsou spolehlivou esencí podzimní melancholie

15.11.2021

Na poslech hudby podle ročního období si moc nepotrpím. Nepotřebuji se zrovna v létě opájet bezstarostnými roztančenými hity a na příchod Vánoc se nepřipravuji koledami ani jinými svátečními melodiemi. Podzim je však výjimkou. Má tak specifickou atmosféru, že se v mém playlistu přece jen rok co rok odráží.

Skladba Hlubiny je jednou z těch, které u mě k sychravému počasí a dlouhým večerům neodmyslitelně patří. Jde o stálici, na kterou se v tomto období můžu posledních sedm let spolehnout. Nezklamala ani letos, v těchto týdnech opět patří k mým nejpřehrávanějším.

Vyšla na druhém sólovém albu rapujícího básníka Lipa nazvaném O duši v květnu 2014. Jde o písničku nadmíru intimní, poodhalující ty nejniternější procesy, které se v lidské mysli odehrávají. Jonáš Červinka v ní analyzuje stavy pochyb a nejistoty, zabývá se složitostí mezilidských vztahů, ale i rozpolceností svých vlastních přání a tužeb.

"Tvrdila jsi, že máš na mě ráda mojí hloubku, každej se ale děsí, když nedohlídne na dno," vyznává se zde formou, která má blíže ke zhudebněné poezii než k typickému rapu.

V refrénu se k němu navíc přidává jemný hlas Terezie Kovalové, která do songu nahrála violoncellové party. "Občas se cítím jak ztracený dítě, jdu temnou alejí, nemůžu křičet, jsem sám a kde jsi ty? Jsem sám jen s pocity," prozpěvují si oba aktéři v citlivém souznění.

Písničku Hlubiny jsem kdysi dávno slyšel v demoverzi, v době, kdy ještě ani neměla název. Už tehdy mě oslovila a věděl jsem, že bude patřit k mým oblíbeným.

Na křtu alba O duši v říjnu 2014 i o čtyři roky později na koncertu v pražské Akropoli se navíc ukázalo, že ač jde o klidnou výpověď, funguje skvěle také naživo. Rapperovo publikum při ní neštěbetá, jak se někdy v obdobných případech stává, ale pozorně naslouchá.

Melancholií protkaná skladba má vlastně podobný příběh jako jiná Lipova píseň Skleněný království, o které jsem se rozepsal loni. Ani ona nikdy neplnila úlohu rádiového singlu, nedočkala se svého videoklipu. Navzdory velké přízni fanoušků zůstala ukryta "jen" na albu pro ty, kteří si ji najdou a budou se k ní chtít vracet.

Právě skladby tohoto typu mám z jeho repertoáru nejraději. Lipo se mnohým zapsal do paměti jako interpret několika u posluchačů žádaných a v rádiovém éteru hojně protáčených duetů postavených na víceméně totožném mustru rapových slok a popového refrénu. Spíš než schopnosti napsat a dobře odprezentovat líbivou hitovku pro masové publikum na něm však oceňuji jiné přednosti.

Jeho tvorba nejvíce vynikne v momentech, kdy se vzorci na úspěch nesvazuje. Právě tak totiž může autor do výsledku naplno otisknout autentickou emoci a také své (vysokoškolským studiem estetiky podpořené) umělecké cítění.

Zpracovává myšlenky, kterými se mnozí z nás zabývají, ale málokdo je dokáže tak výstižně pojmenovat. Smyslem slov je v jeho podání vždy něco sdělit, což se možná jeví jako samozřejmost, ale u písňových textů bohužel tato jednoduchá rovnice ne vždy platí.

Album O duši obsahuje řadu výtečných okamžiků, vedle Hlubin prokázaly odolnost vůči času i další kousky z něj. Za všechny bych jmenoval Vím, že jsi tam někde s pohlcující atmosférou probdělé noci nebo country-rapové Poslední údolí. A zejména pak experimentální Město, co spí s hostující mezzosopranistkou Ester Pavlů i nečekaným drum'n'bassovým podkladem - od té doby u nás podle mě v mainstreamu nikdo nepřišel s ničím odvážnějším.

V tom, co dělá a jak to dělá, zůstává Lipo na tuzemské scéně už řadu let osamocený. Možná i proto není v době, ve které tvoří, zcela pochopen, a to ani širší odbornou veřejností. Mylnou představu, že dobré může být pouze to, na čem se shodne většina hlasů z oboru, jsem však už před lety opustil.

Pochopil jsem totiž, že i česká hudební kritika trpí jakýmsi lavinovým efektem - obecné povědomí o interpretovi či díle vzniká na základě pohledu několika mála lidí. Pohledu, který pak mnozí další přejímají a jiní ho alespoň tiše respektují a neodporují mu. O přijetí tedy vlastně rozhoduje to, který názorový proud se zrovna nachází v oné vlivné pozici.

Umění ale naštěstí nezná absolutní pravdy. A já sám si nejvíc vážím těch kreativních osobností, pro které je nejdůležitější vědomí toho, že skutečně tvoří sami za sebe, i kdyby se jim nemělo dostat žádného uznání. Jen s tímto přístupem po sobě totiž jednou mohou zanechat hodnotný odkaz.

text: Josef Martínek, foto: SinglTon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.

Publicista Tom Breihan z renomovaného serveru Pitchfork nazval svého času písničku Someone Like You od Adele jako důkaz, že "i popová hudba vám někdy může zlomit srdce." Řekl bych, že tato jediná věta dokonale vystihuje, proč se singl z dnes již legendárního alba 21 dočkal takové popularity - stejně jako Adele samotná.