Na poslech hudby podle ročního období si moc nepotrpím. Nepotřebuji se zrovna v létě opájet bezstarostnými roztančenými hity a na příchod Vánoc se nepřipravuji koledami ani jinými svátečními melodiemi. Podzim je však výjimkou. Má tak specifickou atmosféru, že se v mém playlistu přece jen rok co rok odráží.
Skladba Hlubiny je jednou z těch, které u mě k sychravému počasí a dlouhým večerům neodmyslitelně patří. Jde o stálici, na kterou se v tomto období můžu posledních sedm let spolehnout. Nezklamala ani letos, v těchto týdnech opět patří k mým nejpřehrávanějším.
Vyšla na druhém sólovém albu rapujícího básníka Lipa nazvaném O duši v květnu 2014. Jde o písničku nadmíru intimní, poodhalující ty nejniternější procesy, které se v lidské mysli odehrávají. Jonáš Červinka v ní analyzuje stavy pochyb a nejistoty, zabývá se složitostí mezilidských vztahů, ale i rozpolceností svých vlastních přání a tužeb.
"Tvrdila jsi, že máš na mě ráda mojí hloubku, každej se ale děsí, když nedohlídne na dno," vyznává se zde formou, která má blíže ke zhudebněné poezii než k typickému rapu.
V refrénu se k němu navíc přidává jemný hlas Terezie Kovalové, která do songu nahrála violoncellové party. "Občas se cítím jak ztracený dítě, jdu temnou alejí, nemůžu křičet, jsem sám a kde jsi ty? Jsem sám jen s pocity," prozpěvují si oba aktéři v citlivém souznění.
Písničku Hlubiny jsem kdysi dávno slyšel v demoverzi, v době, kdy ještě ani neměla název. Už tehdy mě oslovila a věděl jsem, že bude patřit k mým oblíbeným.
Na křtu alba O duši v říjnu 2014 i o čtyři roky později na koncertu v pražské Akropoli se navíc ukázalo, že ač jde o klidnou výpověď, funguje skvěle také naživo. Rapperovo publikum při ní neštěbetá, jak se někdy v obdobných případech stává, ale pozorně naslouchá.
Melancholií protkaná skladba má vlastně podobný příběh jako jiná Lipova píseň Skleněný království, o které jsem se rozepsal loni. Ani ona nikdy neplnila úlohu rádiového singlu, nedočkala se svého videoklipu. Navzdory velké přízni fanoušků zůstala ukryta "jen" na albu pro ty, kteří si ji najdou a budou se k ní chtít vracet.
Právě skladby tohoto typu mám z jeho repertoáru nejraději. Lipo se mnohým zapsal do paměti jako interpret několika u posluchačů žádaných a v rádiovém éteru hojně protáčených duetů postavených na víceméně totožném mustru rapových slok a popového refrénu. Spíš než schopnosti napsat a dobře odprezentovat líbivou hitovku pro masové publikum na něm však oceňuji jiné přednosti.
Jeho tvorba nejvíce vynikne v momentech, kdy se vzorci na úspěch nesvazuje. Právě tak totiž může autor do výsledku naplno otisknout autentickou emoci a také své (vysokoškolským studiem estetiky podpořené) umělecké cítění.
Zpracovává myšlenky, kterými se mnozí z nás zabývají, ale málokdo je dokáže tak výstižně pojmenovat. Smyslem slov je v jeho podání vždy něco sdělit, což se možná jeví jako samozřejmost, ale u písňových textů bohužel tato jednoduchá rovnice ne vždy platí.
Album O duši obsahuje řadu výtečných okamžiků, vedle Hlubin prokázaly odolnost vůči času i další kousky z něj. Za všechny bych jmenoval Vím, že jsi tam někde s pohlcující atmosférou probdělé noci nebo country-rapové Poslední údolí. A zejména pak experimentální Město, co spí s hostující mezzosopranistkou Ester Pavlů i nečekaným drum'n'bassovým podkladem - od té doby u nás podle mě v mainstreamu nikdo nepřišel s ničím odvážnějším.
V tom, co dělá a jak to dělá, zůstává Lipo na tuzemské scéně už řadu let osamocený. Možná i proto není v době, ve které tvoří, zcela pochopen, a to ani širší odbornou veřejností. Mylnou představu, že dobré může být pouze to, na čem se shodne většina hlasů z oboru, jsem však už před lety opustil.
Pochopil jsem totiž, že i česká hudební kritika trpí jakýmsi lavinovým efektem - obecné povědomí o interpretovi či díle vzniká na základě pohledu několika mála lidí. Pohledu, který pak mnozí další přejímají a jiní ho alespoň tiše respektují a neodporují mu. O přijetí tedy vlastně rozhoduje to, který názorový proud se zrovna nachází v oné vlivné pozici.
Umění
ale naštěstí nezná absolutní pravdy. A já sám si nejvíc vážím
těch kreativních osobností, pro které je nejdůležitější
vědomí toho, že skutečně tvoří sami za sebe, i kdyby se jim
nemělo dostat žádného uznání. Jen s tímto přístupem po sobě
totiž jednou mohou zanechat hodnotný odkaz.
text: Josef Martínek, foto: SinglTon
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.