„Nemůžu ti dát, co v sobě nemám.“ Skleněný království od Lipa je výpovědí dnešní doby

26.10.2020

Občas mi přijde, že žijeme ve zvláštní době. Mluvit o ideálech není příliš v kurzu, lásku a zodpovědnost mnozí z mých vrstevníků a mladších vnímají jen jako přežitky bránící jim v neomezené zábavě. Všímám si toho, že i v hudbě jde často o kvalitu obsahu až na posledním místě. 

Snad i z výše uvedených důvodů je mi tvorba libereckého rappera Lipa už roky sympatická. Ve svých textech se totiž nebojí psát o hodnotách, ve které skutečně věří. O mezilidských vztazích a svých pocitech v nich dokáže vyprávět způsobem, který u nás těžko snese srovnání.

Jeho slova obvykle nekloužou po povrchu, jdou do hloubky. Jsou to slova, která nazývají věci pravými jmény, a přesto v sobě mají kus osobité poetiky. Cyniky dokážou dovádět k šílenství, nejspíš právě proto je mnohým Lipova tvorba trnem v oku. Pro mě jsou naopak jeho skladby esencí autentičnosti a většina z nich příliš nestárne.

Zejména jeho druhá studiovka O duši z roku 2014 má i po letech pořád co říct - kromě silně osobních textů je i hudebně odvážná, v některých momentech až překvapivě progresivní. Mrzí mě, že v našem prostředí nikdy nebyla pořádně doceněná, není totiž ani rapová, ani popová, a tudíž neměla cestu k posluchačům zrovna umetenou.

Nevybral jsem však pro tentokrát žádnou položku z této desky, ale píseň Skleněný království z interpretovy třetí řadovky Lyrika z roku 2018. Ta má v jeho repertoáru zcela unikátní místo. Není to průzračně čistá oslava lásky a víry v její nezlomnost, jakou je třeba hit Kruhy, ani v ní Jonáš Červinka neodkrývá své nejniternější vnitřní obavy, jako to učinil v nadmíru intimním kousku Hlubiny.

Skleněný království dnešní dobu v mnohém vystihuje. Vypráví o neschopnosti přetavit tělesnou přitažlivost v cit, který by stál na hlubších základech.

"Tak se ti dávám, jako bych znal celý život, myslím to upřímně, trvá to hodinu dvě, pak je to pryč a já dýchám kocovinu ulice, nasáklej potem nás dvou, to je ta katarze," rapuje v ní Lipo.

Z alba Lyrika byla právě ona nejpřehrávanější nesinglovou položkou v různých streamovacích platformách. Zjevně se s jejím textem ztotožnila spousta lidí. Možná tolik zafungovala právě proto, že autorův pohled na svět v ní není černobílý, možná že jde skutečně do velké míry o generační výpověď.

Je to skladba o vnitřní rozpolcenosti, skladba plná pochyb. "Nemůžu ti dát, co v sobě nemám, a ty čekáš dál, že přijde změna, a zmizí ty stíny, možná se mýlím, všechno to můžeme mít, a zmizí ty stíny, čekáme chvíli ve skleněným království..."

V kontextu Lipova repertoáru je její obsah vlastně dost na hraně. Právě schopnost připustit, že člověk občas zcela vědomě nejedná v souladu s tím, co mu velí jeho soubor hodnot, však ve výsledku vzbuzuje sympatie. Písni to přidává na lidskosti a tím pádem i na uvěřitelnosti.

Navíc zde zafungovala ještě jedna neznámá. Lipův zpěv. On sám se nikdy nepovažoval za zpěváka, je si vědom svých limitů, proto od začátku kariéry volil formu jakési zhudebněné poezie ve skupině BPM, proto později často do svých písní zval zpívající hosty.

Ve Skleněným království jako by se však jím zpívaný refrén stal oním pověstným posledním dílkem skládačky. Je to zpěv poměrně nesmělý, dalo by se klidně říci, že si Lipo spíše pobrukuje.

Vznikla tak jedna z nejosobitějších skladeb v jeho repertoáru. Skrytý hit, který se nikdy nedočkal singlového vydání. Snad proto, že jeho poetika je stejně křehká jako stěny skleněného království, o kterém se v něm zpívá.  

Josef Martínek, foto: Radek Kudláček

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.

Publicista Tom Breihan z renomovaného serveru Pitchfork nazval svého času písničku Someone Like You od Adele jako důkaz, že "i popová hudba vám někdy může zlomit srdce." Řekl bych, že tato jediná věta dokonale vystihuje, proč se singl z dnes již legendárního alba 21 dočkal takové popularity - stejně jako Adele samotná.

Běh času je neúprosný - ani se mi nechce věřit tomu, že letos uplyne už deset let od chvíle, kdy jsem se poprvé setkal s tvorbou Kateřiny Marie Tiché. Písničkářce z Vlašimi bylo tenkrát čerstvých osmnáct let a vydala svůj první singl Vzpomínej, prostý a něžný, úměrný jejímu věku. Teprve o osm let později na debutovém albu Sami rozkvetl její...