Skleněný
království dnešní dobu v mnohém vystihuje. Vypráví o
neschopnosti přetavit tělesnou přitažlivost v cit, který by stál
na hlubších základech.
"Tak
se ti dávám, jako bych znal celý život, myslím to upřímně,
trvá to hodinu dvě, pak je to pryč a já dýchám kocovinu ulice,
nasáklej potem nás dvou, to je ta katarze," rapuje v ní Lipo.
Z alba Lyrika byla právě ona
nejpřehrávanější nesinglovou položkou v různých streamovacích
platformách. Zjevně se s jejím textem ztotožnila spousta lidí.
Možná tolik zafungovala právě proto, že autorův pohled na svět
v ní není černobílý, možná že jde skutečně do velké míry
o generační výpověď.
Je to skladba o vnitřní
rozpolcenosti, skladba plná pochyb. "Nemůžu ti dát, co v sobě
nemám, a ty čekáš dál, že přijde změna, a zmizí ty stíny,
možná se mýlím, všechno to můžeme mít, a zmizí ty stíny,
čekáme chvíli ve skleněným království..."
V kontextu Lipova repertoáru je její
obsah vlastně dost na hraně. Právě schopnost připustit, že
člověk občas zcela vědomě nejedná v souladu s tím, co mu velí
jeho soubor hodnot, však ve výsledku vzbuzuje sympatie. Písni to
přidává na lidskosti a tím pádem i na uvěřitelnosti.