"Dost často mě vítá, až teprv když svítá." V Návratech líčil Paulie Garand svou vnitřní rozpolcenost

15.03.2021

Nejspíš nikdy nebudu fanouškem rapu, jakkoliv se tento žánr v posledních letech i u nás těší ohromné popularitě. Líbí se mi ale, když někdo dokáže jeho hranice překračovat a oslovovat typově úplně jiné posluchače. Libereckému rodákovi Pauliemu Garandovi se to podařilo už v raném mládí s projektem BPM a částečně v tom pokračuje i na sólové dráze.

Rap - a zvlášť ten český - jsem vždy vnímal především jako soutěz eg, jako honbu za počtem kliknutí na YouTube a streamovacích službách. Žánroví nadšenci mohou (a jistě správně) oponovat, že se jedná o stereotypní představu a že i v rapu se najdou interpreti, kterým na kvalitě záleží. Jelikož však jako posluchač spíše než k neotřelým beatům a hravým slovním hříčkám tíhnu k melodiím a civilnímu sdělení, už z podstaty kolem mě většina této produkce pouze prošumí.

S Pauliem Garandem je to jiné. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal v době svého dospívání. Psal se rok 2007, Paulie tehdy spolu se svým kolegou Lipem fungoval v duu BPM, později k sobě přibrali ještě producenta Kennyho Rougha. Když jsem jejich klip k singlu Madam poezie poprvé zahlédl ve vysílání Óčka, příliš jsem nevěděl, kam skupinu vlastně zařadit.

BPM do hudebního podkladu spíše recitovali než rapovali, však také jejich název znamenal zkratku spojení Básníci před mikrofonem. Na české scéně se tímto pojetím značně odlišili. A mě jakožto jinak popového posluchače zaujali dost na to, abych sledoval jejich další společnou cestu.

Ta nebyla zase tak dlouhá, po debutovém albu Slova (2007) vydali pod značkou BPM už jen jednu desku Horizonty (2009). Získali za ni žánrovou Cenu Anděl a vyklubal se z ní i letní rádiový hit Chill. Oba se od té doby věnují svým sólovým kariéram a společně se za posledních deset let představili jen několikrát.

Zatímco Lipo, o němž jsem více psal v článku ke skladbě Skleněný království, se typickému pojetí rapu už úplně vzdálil, Paulie zakotvil v žánrově zaměřeném labelu Ty Nikdy. Vydal již řadu alb, založil si vlastní oděvní značku Garand Brand a jak na Instagramu, tak na Facebooku ho sleduje více než sto tisíc lidí.

Asi nepřekvapím, když napíšu, že z jeho poměrně pestrého repertoáru se mi nejvíce líbí ty skladby, které příliš nepodléhají rapovým pravidlům. Třeba La Familia, která to dokonce dotáhla do rádiových žebříčků. Z poslední doby pak mohu doporučit soulem ovlivněný singl Reason, v jehož živém videu Paulieho doprovázejí známí hudebníci a příjemně chytlavý refrén obstaral zpěvák Milan André.

Zdaleka nejraději mám ale melancholickou píseň Návraty, která se v roce 2018 objevila na albu DANK. Paulie se v ní svěřuje s pocitem určité rozpolcenosti, vycházejícím z toho, že v té době často cestoval po koncertech. Rapuje, že bez hudby a vystupování nemůže žít, zároveň ale o víkendech nerad nechává svou dívku samotnou.

"Dost často mě vítá,
až teprv když svítá,
a ten čas se přesejpává,
vidím, jak tam sama snídá..."

Citlivý singl, který vkusně podbarvuje violoncello Terezie Kovalové, je prost jakékoli strojenosti. Nabízí přesně ten typ upřímné, na nic si nehrající lidské výpovědi, která v rapu nebývá příliš obvyklá.

"Řada lidí se schovává za nějakou pózu, za falešnou tvrdost. Obzvlášť na scéně, na které se pohybuji, a v mojí generaci. Lidé se stydí za to, že chovají nějaké city, že by mohli občas projevit i slabost. Až příliš se hraje na to, že dnešní generace je silná, přitom jde o jednu velkou masku," řekl mi Paulie zkraje roku 2019, když jsme spolu vedli rozhovor pro musicserver.

V klipu k Návratům navíc vystupuje se svou skutečnou partnerkou, tanečnicí a zpěvačkou Alžbětou Ferencovou, která je známá pod pseudonymem Zea. Také tato skutečnost přidává výsledku na autentičnosti, přestože v době zveřejnění videa se o jejich vztahu ještě veřejně nevědělo.

"I když jsem do jisté míry bohém, chtěl bych někde zapustit kořeny. Vzniká tím vnitřní boj, přemýšlím, jak ty věci skloubit, když jsem každý víkend pryč. S koncerty souvisí i noční život. Jde o to, kdo by to vedle mě ustál. Anebo o to, kdy se koncertního života vzdám," prohlásil v tom samém interview.

Tehdy samozřejmě nemohl tušit, že už následující rok za něj toto dilema dočasně vyřeší pandemie. Stejně jako všichni ostatní se i on musel z koncertních pódií nedobrovolně stáhnout. Na to, zda mu uplynulý rok bez živých akcí v tomto směru něco zásadního ukázal, se Paulieho určitě zeptám, až spolu budeme mluvit příště.

text: Josef Martínek, foto: facebook Paulieho Garanda

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.


Nejnovější články na blogu

 

Občas někdo trochu hořce utrousí cosi ve smyslu, že nechápe, proč je v hudbě deprese považována za umění. Omyl. Většina těch nejoceňovanějších písní je sice smutných, ale ne depresivních. Umění z nich dělá schopnost autora vypořádat se s vlastními chmury tak, že z nich vytvoří něco krásného.