David Stypka - Jericho: konejšivá bolest zpívajícího básníka

13.12.2021

Děje se to pokaždé, když nás opustí osobnost mimořádného formátu. Na sociálních sítích se v mžiku objeví spousta vyznání. Jejich autoři se svěřují, jak měli zesnulého rádi, čím je ovlivnil, a ujišťují, že na něj nezapomenou. A já pokaždé přemýšlím nad tím, jestli dotyčná osoba taková slova dostatečně často slýchávala či četla za života.

Hranice mezi pokrytectvím a upřímně projevenou lítostí může být někdy velmi tenká. Sám ji občas nedokážu zcela odhadnout. Pokud se nejedná o člověka, který pro mě skutečně něco významného znamenal, raději v takových chvílích mlčím. Pokrytectví totiž nemám rád.

Za bezmála rok od skonu písničkáře Davida Stypky jsem si o něm přečetl mnoho osobních textů. Byly plné lásky, úcty, obdivu i vzpomínek, někdy i lítosti z nikdy nevyřčeného.

Já jsem to, alespoň částečně, stihl. To, co pro mě Davidův umělecký odkaz představuje, jsem nastínil v článku o písni Kříž - v době, kdy si to on sám ještě mohl přečíst. A přečetl, dokonce tehdy můj text s vděčným komentářem sdílel na facebookové stránce kapely.

To bylo 15. listopadu 2020. Netušil jsem, že David má před sebou posledních několik týdnů života.

Song Kříž pro mě i nyní zůstává jedním z pilířů jeho repertoáru, na tom se nic nezměnilo a troufám si říct, že ani nezmění. V odkazovaném článku jsem však nezmínil, že takových pilířů měla jeho tvorba víc. K těm nejbytelnějším bezesporu patří i Jericho.

Je možná jen shoda náhod, že jak Jericho, tak Kříž čerpají z křesťanských témat a že na druhém studiovém albu neboj. Davida Stypky a Bandjeez z roku 2017 se objevují hned po sobě. Jericho však mělo svoje místo už na stejnojmenném čtyřpísňovém EP z roku 2016. Zkraje následujícího roku dokonce vyšlo jako rádiový singl, ovšem bez většího zájmu našich dramaturgů.

Skladba inspirovaná biblickým příběhem o dobytí jednoho z historicky nejstarších měst světa nese autorův unikátní rukopis. Je melodicky precizně vystavěná, skvěle pracuje se zádumčivou náladou, a přesto se nebrání chytlavosti a překypuje energií. Slovně pak dokazuje, že o lásce a vztazích lze stále psát nápaditě a rozvíjet originální myšlenky a asociace bez otřepaných klišé.

"Tady mě máš,
doktor, co strhne ti fáč.
No jasně, že bolí to,
ale za chvíli snést se to dá..."

To, co mě na ní ovšem "bere" zdaleka nejvíc, je emoce v Davidově charakteristickém hlase. Emoce trpká, bolestivá, drásavá, zažírající se až pod kůži. Není ale odrazující, naopak cosi v ní vás přívětivě objímá a hladí. Tuto bolest chcete prožívat. Zas a znovu, i po pěti letech.

Nepochybuji o tom, že fanoušci zpěvákovy tvorby budou předešlým slovům rozumět. Osobně nevím o žádném, kterého by se Jericho nedotklo. "Já ho mám na kůži, ty ho budeš mít na webu," řekla mi kamarádka Markéta, když jsem se jí zmínil, že o songu zamýšlím napsat jako o své další srdcovce. Ano, písnička ji skutečně inspirovala k motivu, který si nechala vytetovat.

Když se kolem Davida Stypky něco zásadního dělo, Jericho vždy patřilo ke skladbám, které mi hrály v uších. Při každé přípravě na rozhovor, při jeho vítězství na Cenách Anděl v kategorii Sólový interpret roku, po všech navštívených koncertech s Bandjeez. Snad pokaždé mi v takových chvílích hlavou proběhlo, jak silný song to je.

Už nevím, jestli jsem si ho pustil i v ten podzimní den roku 2019, kdy David zveřejnil na sociálních sítích informaci, že se pere s nádorem slinivky. Vím ale, že jsem se tehdy jeho nemocí dost zabýval - vedle této znepokojivé zprávy mě velmi zasáhl i její dopad. V jedné z redakcí, kde jsem navázal externí spolupráci, totiž v ten den začali předběžně připravovat Davidův nekrolog.

"Zemřel David Stypka." V titulku to stálo černé na bílém, ale ještě to nebyla pravda. Nikdy jsem si nedělal iluze, že by se v mediálním světě takto pragmaticky nepostupovalo. Jinak to ale vnímáte v momentě, kdy se to týká člověka, kterého osobně znáte a kterému držíte palce, aby se uzdravil.

Opravdu jsem doufal, že svůj boj zvládne. Myslel jsem na něj, ale neozval se mu, abych mu to řekl a vyjádřil mu tak svou podporu. Nechtěl jsem ho v takové životní situaci obtěžovat. Měl jsem pocit, že mu teď jistě píší a volají všichni ostatní a že mu taková pozornost nemusí být příjemná. Dnes mě to mrzí. Sám mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že když člověk prožívá složité období, pomůže mu, když za ním stojí ti, kterých si váží. A já vím, že David si mě i mojí práce vážil, často to dával najevo.

Mám spíše tendenci držet si lidi od těla, příliš netoužím vést zdvořilostní hovory, a to se týká i většiny umělců nebo kolegů novinářů. Davida Stypku jsem ale v jeden čas potkával na různých kulturních událostech často a vždy mě mile překvapilo, že se ke mně sám hlásil a zajímal se. Četl moje články a vyjadřoval se k nim. A když jsem na sociálních sítích sdílel něco, co pro mě mělo velký osobní význam, on byl vždy mezi prvními, kteří reagovali.

"Myslím, že sis dal úžasný dárek do života. Nejen v tom, že nosíš po světě o jednoho Pepu míň, ale taky proto, že jsi toho zbývajícího Pepu přesvědčil, že zvládne cokoliv si zamane." To byla poslední slova, která mi napsal v návaznosti na příspěvek o tom, že v knize Kalorických tabulek vyšel můj příběh o shození sedmdesáti přebytečných kilogramů. Ne že bych to, co mi sdělil, sám nevěděl, přesto mě potěšilo takové shrnutí od člověka, k němuž jsem choval obdiv.

Obdiv nejen proto, co jako umělec vytvořil, ale i proto, jakým byl člověkem. Jak čas plyne, stále víc a víc oceňuji lidi, kteří jsou osobnostmi v pravém slova smyslu a nepodléhají momentálním společenským tendencím a různým vábením. Lidi, kteří jen nepapouškují v tu dobu populární názory druhých, ale uvažují po svém a dokážou věci analyzovat do hloubky. Nestačí jim povrchní potlesk "bubliny" na sociálních sítích, jíž se chtějí zavděčit, ale potřebují ve všem, co dělají, zůstat naplno sami sebou - i když třeba moc dobře vědí, že úspěch by jim přineslo něco jiného.

"Zemřel David Stypka." Byla neděle 10. ledna kolem poledne a ten titulek jsem po roce a čtvrt viděl znovu. Tentokrát v jiném médiu při náhodném projíždění internetových zpráv. Zatím šlo jen o stručnou informaci bez dalších podrobností. Zvedl jsem telefon a volal Markétě - té s Jerichem na kůži. Pár minut jsme doufali, že se jedná o nějakou "kachnu" a že se to brzy vysvětlí. Když jsem se za krátkou chvíli podíval na facebookovou zeď, viděl jsem na ní jen příspěvky o Davidovi. Titulek už byl tentokrát pravdivý.

Jericho mi ten ten den hrálo v uších mnohokrát. Bolelo intenzivněji než kdy jindy. Hrálo i v jiné dny, po celý tento rok.

V září však vyšla Davidova nová hudba, jeho třetí studiové album s Bandjeez nazvané Dýchej. Dokončit ho sice za života nestihl, jeho spoluhráči a producent Martin Ledvina i za pomoci backvokálů Kateřiny Marie Tiché to udělali za něj.

Několik týdnů předtím mi Martin Červinka, Davidův objevitel a manažer z vydavatelství SinglTon, poslal neveřejný náslech a chtěl vědět, co si o albu myslím. Na jedenáctku nových písniček jsem byl extrémně zvědavý, ale poslech jsem přesto odkládal. Obával jsem se ho. Jednak jsem si říkal, že by album nemuselo v porovnání s předešlými dvěma výtečnými studiovkami obstát. A také jsem si uvědomoval, že po něm už nebude nic. Žádné další nové písničky, tyto Davidovu cestu definitivně uzavřou.

Chvíli trvalo, než jsem se s těmi skladbami sžil. Ovšem když jsem na začátku září psal recenzi alba, už jsem věděl, že za Čaruj ani neboj. rozhodně nijak nezaostává. Desku poslouchám stále často, nemá totiž jediné slabé místo.

Přesto písničky z ní považuji za ještě pořád příliš čerstvé a živé na to, abych od nich získal dostatečný odstup. To u Jericha už jsem si naprosto jistý tím, že mezi mými srdcovkami zůstane.  

text: Josef Martínek, foto: SinglTon (Ladislav Mácha, Jiří Štarha, Radek Drbohlav)

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Nikdy jsem moc neuznával pojem guilty pleasure označující tajné potěšení, za které bychom se podle mínění určité části společnosti měli spíše stydět. Vše, co se nám líbí, totiž vychází z toho, kým v jádru skutečně jsme, pomáhá to definovat naši osobnost, případně uchovávat dávné vzpomínky. Nelze to tedy jednoduše oddělit od verze našeho já,...

"Nerad bych se dotknul některé z jejích taktéž výborných kolegyň, ale následující větu si nemohu odpustit: Hana Hegerová je pro mě nejlepší česko-slovenskou zpěvačkou všech dob." Těmito slovy jsem zakončil svůj článek k písni Potměšilý host, vydaný v prosinci 2020. Bylo to jen pár měsíců předtím, než nezaměnitelná interpretka odešla na věčnost.

V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.