Říká se, že každý si neseme svůj kříž. Biblický motiv Krista mířícího na místo své smrti se lidem vtiskl do paměti, přestože časem nabrala fráze na trochu jiném významu. Zatímco Ježíšův kříž měl prý symbolizovat trest a vinu, dnes si řada z nás představí spíše jakési životní břemeno, které nás tíží.

O tom, jak najít cestu k osobní spokojenosti, se v 21. století ve velkém píší články i motivační knihy. Nejrůznější lidská trápení zajišťují stabilní práci všem psychologům a dalším odborníkům.

Je to téma vděčné i pro umělecké zpracování. David Stypka vydal v roce 2017 Andělem oceněné album neboj., které celé vypráví o boji s vnitřními strachy. Osobně ho řadím k tomu nejhodnotnějšímu, co české scéna v uplynulém desetiletí nabídla. A nejraději mám píseň Kříž.

Ze začátku se jednalo o vlastně docela nenápadnou albovou skladbu. V době vydání neboj. se Stypka spolu se svou kapelou Bandjeez teprve postupně etabloval, předtím byl známý hlavně v rodném Moravskoslezském kraji. V rádiích daleko více zafungoval jeho duet s Ewou Farnou Dobré ráno, milá.

V roce 2018 si však Kříž vyhlédli tvůrci filmu Úsměvy smutných mužů, který vypráví o osudech alkoholiků bojujících se svou závislostí. Stypkův poetický text najednou získal konkrétnější obrysy, dostal příběh, který ta slova vystihují. Zhmotnil se.

Ne že by se poté Kříž stal zásadním hitem rádiového éteru. Pro běžného konzumenta českých rádií jsou Stypkovy písně zřejmě moc temné a zádumčivé. Chybí jim líbivost na první dobrou, zpěvákův hluboký hlas potěší spíše ty posluchače, kteří opravdu chtějí poslouchat, nestačí jim pobrukovat si jednoduchý popěvek.

Pro mě je ale Kříž první píseň, která se mi vybaví, když se řekne David Stypka. Už mnohokrát prokázala svou hloubku, její síla dosud nevyprchala. Čím delší dobu ji znám, tím silněji jsem přesvědčen o tom, že jen tak nezestárne. A téměř pokaždé, když ji slyším, dostaví se spolu s ní i husí kůže.

"Možná, možná, že ten kříž, co ty víš,
táhneš, že tě chce mít mnohem blíž,
a možná, že se odvážíš,
opustíš tuhle skrýš,
budeš čímkoli"

Ten nádherný text pro mě vyjadřuje myšlenku, že svá břímě si s sebou často táhneme zcela dobrovolně. Než abychom vystoupili ze své komfortní zóny, raději sami sebe klameme. Hledáme důvody, proč věci nejdou, a přitom často stačí přiznat si svůj problém, čelit mu, a rázem je po něm.

Sám jsem v minulých letech prožil období, kdy jsem se rozhodl opustit onu "skrýš". Ještě v roce 2017 jsem vážil 150 kilogramů. Ačkoliv jsem do té doby sobě i svému okolí nalhával, že mi vysoká hmotnost nevadí, ve skutečnosti byly přebytečné kilogramy velkou zátěží jak pro tělo, tak pro duši.

Zlomový byl moment, kdy jsem se rozhodl svůj život změnit. Následná cesta za shozením sedmdesáti kilogramů už pro mě zdaleka nebyla tak náročná jako tento nezbytný první krok.

S Davidem Stypkou jsme na toto téma několikrát osobně mluvili. Vzpomínám si, jak mi tehdy říkal, že by si přál také zažít ten pocit, kdy s sebou už nebude vláčet zbytečná kila.

Zhruba o rok později David skutečně výrazně zhubl, nebylo to ale vůbec za radostných okolností. Bojoval totiž s rakovinou slinivky.

Po absolvování léčby v rozhovorech mluvil o tom, že tato zkušenost pro něj ve výsledku byla velice očistná, že po ní hodně přehodnotil svůj dosavadní život. Možná že až vážná nemoc ho přinutila shodit ze zad svůj pomyslný kříž. Najednou šlo totiž o otázku života a smrti.

Nezbývá než vyjádřit přání, abychom my, kteří máme to štěstí a jsme zdraví, nečekali, až nás potká podobná zkouška. Vždyť "dost možná, že je ten tvůj kříž, co ty víš, přesně tak velký, jak velký si vymyslíš..."

text: Josef Martínek, foto: SinglTon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu