Znáte ten pocit, kdy slyšíte první tón písničky a intuitivně vás bodne u srdce? Mně se to stává vždy, když slyším Vzpomínku od Anety Langerové.

Stává se to i tehdy, když se ke mně dostane zcela neplánovaně. Například YouTube ví, že si její videoklip nahraný v doprovodu smyčcového tria rád přehrávám, takže mi ho občas sám automaticky spustí po skončení předešlého videa.

Nejspíš se jedná o reakci čistě podvědomou, protože mozek obvykle potřebuje ještě o malou chvíli času více na to, aby píseň rozpoznal.

Už když Vzpomínka poprvé vyšla v roce 2009 na zpěvaččině třetím albu Jsem, věděl jsem, že bude patřit k mým nejoblíbenějším v jejím repertoáru. K tomu mám přitom celkově nadmíru vřelý vztah.

Nebyl jsem její fanoušek během prvního ročníku SuperStar v roce 2004. Tehdy se velmi rychle stala miláčkem národa, já jsem ale ve finále poslal hlasovací SMS Šárce Vaňkové. O svých kvalitách mě Aneta přesvědčila až následnou tvorbou.

Masově oblíbené debutové album Spousta andělů jsem jako teenager poslouchal, ale až v časech studiové dvojky Dotyk jsem jejímu pěveckému charismatu opravdu podlehl. Když jsem si ve svých šestnácti letech poprvé koupil lístek na koncert, bylo to právě na zastávku turné k Dotyku v Plzni.

V dalších letech jsem na její koncerty chodil velmi často. S kamarády jsme za ní neváhali jet přes půl republiky, abychom viděli její hodinový set na festivalu a pak celou noc čekali na první dopravní spoj. Hudba má to kouzlo, že dokáže spojovat lidi, a já jsem Anetě vděčný například za to, že jsem díky těmto vystoupením poznal jednu ze svých nejbližších kamarádek Sandy. Silné přátelské pouto nás pojí už dvanáct let a já vím, že tomu tak bude i nadále.

Vzpomínka je ve své původní podobě folková písnička, která desku Jsem uzavírala. Stejně jako v případě předešlých alb věnovala Aneta poslední položku své mamince, která zemřela, když jí bylo čtrnáct let.

"Vytržený list z paměti, nikdy nečíst, zpátky nelepit, nebylo by tání bez zimy a v modlitbách mých přání spatřit oči máminy..." zpívá se v ní. Už zmíněná první verze pro mě byla dojemná, z alba jsem ji měl nejraději.

Řekl bych ale, že u širšího publika se větší odezvy dočkala až podoba uzpůsobená komornímu turné Pár míst... z roku 2011. Tedy právě ta se smyčcovým triem. Je aranžérsky košatější, ovšem ve své podstatě pořád stejně niterná. Zpěvaččin projev je v ní navíc ještě zralejší, smířlivější.

Škarohlídi někdy o Anetě říkají, že po megahitech Hříšná těla, křídla motýlí a Voda živá z úvodu kariéry už žádnou další písničku podobné obliby nenatočila. Sluší se ale říct, že video ke Vzpomínce, byť se jedná jen o záznam z koncertu, má na YouTube pět milionů zhlédnutí. Jsou zkrátka písně, které nepotřebují vyhrávat z éteru od rána do večera, aby si našly své posluchače. Emoce, kterou předávají, totiž prostor samotné hudby přerůstá.

Bohužel, v roce 2015 pro mě ta skladba získala i osobní rovinu.

Maminka si velmi oblíbila Anetino čtvrté album, Na Radosti. Připomínalo jí dětství na venkově, časy, na které ráda vzpomínala. Když bojovala s nádorovým onemocněním, přála si ho poslouchat i v zařízení hospicové péče. "Přines mi příště album Na Radosti," poprosila mě.

Jenže žádné "příště" už nebylo.

Na maminku myslím pokaždé, když Vzpomínku slyším. A těch pět milionů přehrání napovídá, že nás zřejmě s podobnými příběhy bude mnohem víc.  

Josef Martínek, foto: langerovaaneta.cz

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu