Try od Pink: Motivační hit neobvyklé síly. Drsný tanec v klipu vyvolal gejzír emocí

30.11.2020

Málokterá zpěvačka dosáhla v posledních dvou desetiletích větší popularity než Pink. Začínala jako přidrzlá rebelka, která se vysmívala popovým princeznám, jak ale v průběhu let zrála, ukázala mnoho dalších hudebních tváří.

Intimní písničky jako I Don't Believe You nebo Wild Hearts Can't Be Broken jsou důkazem toho, že aby zaujala, nemusí nutně vždy provokativně zdvihat prostředníček, nebo provádět své divoké akrobatické kousky. Její štiplavý a emocemi protkaný hlas je sám o sobě nosným prostředkem, který vás uzemní.

Úplně nejraději mám ale Aleciu Beth Moore ve střední poloze, ve skladbách, které jsou někde na pomezí mezi srdcervoucí baladou a rockovým nářezem. Ve skladbách jako Sober, Fu**in' Perfect nebo Try.

Právě Try pro mě během let vykrystalizovala jako ta nejodolnější vůči nemilosrdnému zubu času. A to navzdory tomu, že jde o písničku z kritikou nepříliš dobře přijatého (ovšem hojně prodávaného) alba The Truth About Love z roku 2012.

Lví podíl na této trvanlivosti má samozřejmě vynikající videoklip režisérky Florie Sigismondi. Pink a její svalnatý herecký partner Colt Prattes v něm praktikují tanec zvaný apache. Skrz dosti surové pohybové kreace tím s mimořádnou intenzitou vyjadřují spoustu emocí. Těch je přitom píseň, ve které padají pojmy jako touha, plamen nebo pláč, plná až po okraj.

Dokonce bych řekl, že tento videoklip stál na samém počátku rozmachu podobně laděných snímků. V následujících letech se totiž právě tanec na všechny možné způsoby stal oblíbeným vyjadřovacím prostředkem v klipech popových hvězd. Vzpomeňme například na Siin Chandelier nebo Thinking Out Loud Eda Sheerana, v obou případech obrovské celosvětové hity.

Try má navíc ještě jednu silnou stránku - jasné a srozumitelné poselství, které zní: "Nikdy se nevzdávej."

"Ale jen proto, že to pálí, neznamená to, že zemřeš, musíš se zvednout a zkoušet to," burcuje v dynamickém refrénu Pink. Udivuje mě, kolik lidí se ani v dnešní době plné takřka nekonečných možností tímto základním heslem neřídí. Je spousta těch, kteří se zaleknou prvního neúspěchu a než aby riskovali další zklamání, raději vyklízejí pole.

Přitom je to právě schopnost vytrvat a jít si nekompromisně za svým, která často rozhoduje o tom, jak ve svém životě obstojíme. Sám jsem se o tom na vlastní kůži přesvědčil mnohokrát.

Příklad, který mi silně utkvěl v paměti, pochází už z dob, kdy jsem navštěvoval základní školu. V osmé třídě se nás učitel fyziky během své hodiny zeptal, kam bychom chtěli ve svém dalším vzdělávání směřovat.

"Ty nikdy nebudeš mít maturitu," řekl mi tehdy před celou třídou v reakci na mnou vyjádřenou chuť studovat střední školu. Zdaleka jsem tehdy nebyl premiantem, spíše naopak. Přesto mě jeho slova velmi ranila a nikdy jsem je nezapomněl.

Dnes mu za ně mohu jedině poděkovat. Když mě totiž někdo podceňuje, je to pro mě vždy tou největší motivací přesvědčit ho o opaku. O pár let později jsem "zkoušku dospělosti" úspěšně složil. Na mém maturitním vysvědčení stálo: "Prospěl s vyznamenáním."

V následujících letech jsem čelil několika dalším velkým výzvám, řekl bych, že pro mě ještě daleko zásadnějším, než byla maturitní zkouška. Moje vůle mě dosud nikdy nezklamala. Vždyť "tam kde je touha, bude i plamen. Tam kde je plamen, někdo se musí spálit."

text: Josef Martínek, foto: YouTube

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu

 

Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.

Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.

Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.