Často se o ní psalo jako o zpěvačce malé vzrůstem, ale velké hlasem. I když toto označení zavání klišé, v případě Věry Špinarové stoprocentně platilo. Její charakteristický vokál předčasně utichl v roce 2017 ve věku 65 let, písně z jejího repertoáru však znějí dál.
Věra Špinarová vynikala nejen svými pěveckými kvalitami, ale také tím, že i po desítkách let v prostředí showbyznysu zůstávala svá. Provázela ji pověst temperamentní a rázné ženy, která nešla pro jadrný výraz daleko. Po většinu života ji pojilo pevné pouto s Ostravou, kde žila od svých sedmi let. Kraji zachovala věrnost i v době největší slávy, přestože v pozdějším věku vyměnila "černé město" za klid vesnice a okolní přírody.
Jednoho dne se vrátíš se nepochybně stala její osudovou písní. Filmovou melodii Ennia Morriconeho ze snímku Tenkrát na Západě si vyhlédl její první manžel a zároveň manažer Ivo Pavlík. Uchvátila ho verze, kterou nahrála francouzská šansoniérka Mireille Mathieu pod názvem Un Jour Tu Reviendras.
Špinarová song s českým textem Zbyška Malého nazpívala v sedmdesátých letech v ostravském rozhlasovém studiu s velkým smyčcovým orchestrem. Hit se z něj ale vyklubal až o několik let později.
Kouzlo její interpretace spočívá mimo jiné v tom, že pro energickou zpěvačku nebyly takto honosně znějící písně příliš typické. Většina jejích hitů má spíše pop-rockový či soulově laděný charakter. Preciznost, s jakou majestátní skladbu legendárního italského Maestra nazpívala, i po těch dekádách udivuje - stejně jako síla jejího hlasu.
Sama se prý přitom westernové skladbě dlouho bránila. "Pavlík byl o osmnáct let starší než já. On se vžíval do role profesora Higginse, který se snaží z květinářky Lízy Doolitlové udělat opravdovou dámu. Přesně o to Pavlíkovi šlo - udělat ze mě dámu, paní zpěvačku. Já mu ale vzdorovala," vzpomínala ve své knižní autobiografii Za vše můžu já.
Jenže vyučená chemička se nikdy příliš zkrotit nenechala. Pavlík se trefil, když věřil, že bude píseň Jednoho dne se vrátíš jejímu hlasu mimořádně slušet, roli uhlazené dámy však Špinarová nikdy nepřijala. Spíše než k populární hudbě svým chováním i vizáží tíhla ke svobodomyslné rockové kultuře.
Po úspěšných sedmdesátých a osmdesátých letech sice krátce po revoluci zažila útlum popularity, nakonec se ale ukázalo, že na interpretku jejích kvalit lidé zkrátka nezapomenou. Pozici na scéně si znovu našla a definitivně se zařadila k nejžádanějším českým zpěvačkám.
Nestavěla na častém výskytu v bulváru ani v televizi. Věnovala se hlavně tomu, co jí šlo nejlépe - zpěvu. Koncertovala téměř nepřetržitě a obvykle ji vítaly vyprodané sály. Až do úplného konce.
V závěru života už příliš nevydávala novou hudbu, vycházely spíše různé výběry jejích největších hitů. Natočit ještě alespoň jedno studiové album si však přála a chystala se na to. Jenže na koncertě v Čáslavi 22. března 2017 prodělala zástavu srdce a zkolabovala. Zemřela v nemocnici o čtyři dny později.
Moje kamarádka měla to štěstí, že ji na pódiu ještě pár týdnů před touto nešťastnou událostí zastihla, já nikoliv. Špinarová měla v létě téhož roku vystoupit na mém oblíbeném festivalu Benátská! v Liberci, život s ní měl ale jiné plány.
Vzpomínat na ni fanoušci mohou třeba i u její sochy v centru Ostravy, kterou zhotovil David Moješčík. Stojí zde od roku 2018 a řada lidí, včetně zpěvaččina syna Adama Pavlíka, ji kritizovala - není jí prý moc podobná.
To hudební odkaz, který po sobě Věra Špinarová zanechala, takto bouřlivé spory nevyvolává. O tom, že byla výtečnou zpěvačkou s jedinečným hlasem, si dovolí zapochybovat jen málokdo. Důkazem budiž nadčasové singly jako Meteor lásky, Ty jsi můj song, Píseň svou mi tenkrát hrál - a především Jednoho dne se vrátíš.
Dodnes je to skladba, která inspiruje mnohé její kolegyně. Když jsem se v roce 2016 při rozhovoru ptal Marty Kubišové, zda se jí někdy během dvaceti let komunisty vynuceného zákazu zpěvu po hudební dráze zastesklo, odpověděla mi: "Snad jen když jsem z rádia slyšela, jak Věra Špinarová zpívala písničku z filmu Tenkrát na Západě. Tu bych si bývala taky ráda zazpívala."
Vyzkoušely si ji ale i zpěvačky mnohem mladších generací. Nejpovedenější předělávkou pro mě zůstává verze Gabriely Gunčíkové z finále SuperStar v roce 2011. O sedm let později ji ve stejné soutěži důstojně zvládla také Tereza Mašková. Několikrát ji zapěla i Markéta Konvičková, která se netají tím, že Špinarová byla jejím velkým vzorem. Jako duet si ji se 152 centimetrů vysokou umělkyní střihla Lucie Bílá.
Je to paradox, ale hit Jednoho dne se vrátíš si národ zamiloval navzdory tomu, že sama interpretka ho zřejmě ke svým nejoblíbenějším kouskům nikdy neřadila. "Kdybych tuhle píseň dneska na svých koncertech nezapívala, měli by posluchači pocit, že jsem je o něco podstatného ošidila. Vlastně žádný koncert se bez ní neobejde, i když já bych se třeba obešla," sdělila v rozhovoru ke svým pětašedesátinám Miloši Skalkovi.
Přesto si uvědomovala, že se jí s ní podařilo něco výjimečného. "Herec Jiří Sovák mi před mnoha léty řekl: ´Kdyby měl každý zpěvák v repertoáru jednu jedinou píseň, u které by už při vyslovení jejího názvu bylo všem jasné, kdo ji zpívá, mohl by být šťastný. A vám se to podařilo. Když se řekne Jednoho dne se vrátíš, každý ví, že je to Špinarka.' Takže dneska s pokorou říkám: Jsem šťastná, že mám tuhle píseň v repertoáru," dodala ve zmíněném interview.
Šťastní mohou být i čeští posluchači. Myslím, že se nebudu příliš mýlit, když napíšu, že její nezaměnitelnou interpretaci Jednoho dne se vrátíš budou obdivovat i příští generace.
text: Josef Martínek, foto: spinarova.cz, Petr Burda
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.