"Máš tucty známých, ale kdo tě zná? Máš vlastní píseň, kdo však ví, jak zní?..." Těmito slovy začíná skladba Rozeznávám, kterou na slavném albu autorské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček V penziónu Svět v roce 1988 nazpíval Richard Müller.
Píseň z mimořádně úspěšné desky, na které hostují například i Michael Kocáb nebo Hana Zagorová, chápu hlavně jako poetické vyznání lásky. Horáček coby autor textu v ní veršuje o tom, jak dotyčný rozeznává "tvé boky, když jdeš ulicí, tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci." Dává na srozuměnou, že svou vyvolenou zkrátka nepřehlédne ani v sebevětším davu, protože je pro něj naprosto nezaměnitelná.
Za nejzajímavější na ní však považuji právě v perexu citovaný úvod. Když slyším slova "Máš tucty známých, ale kdo tě zná?...", spouští to ve mně různé asociace, které mě od hlavního textového motivu trochu odvádějí k mým vlastním úvahám.
Nad tím, jak a kdo nás skutečně zná, se totiž nezřídka zamýšlím. V životě hrajeme mnoho rolí a v každé z nich se projevujeme trochu odlišně. Jinak se chováme mezi členy rodiny, jinak v partnerství, s přáteli nebo s kolegy z práce. Do značné míry se přizpůsobujeme tomu, s kým zrovna komunikujeme, a ukazujeme tu část své osobnosti, kterou v dané situaci považujeme za přiměřenou.
Kdo však dokáže dát dohromady celou skládanku všech dílků našeho já, když toho nejsme schopni ani my sami?
Dosud jsem se seznámil se stovkami lidí, z nichž jen o hrstce bych si troufl říct, že mě opravdu znají, přičemž i jejich pohled na mě je zkreslený jejich subjektivním vnímáním a omezeným množstvím situací, které jsme spolu prožili.
Logicky i já sám nad sebou mohu uvažovat jen jednostranným pohledem, protože nejsem v kůži ostatních lidí a na stejné situace nenahlížím stejně jako oni. Napadá mě proto, že to, kým skutečně jsme, navždy zůstane tajemstvím, protože nikdo smrtelný není schopen zprostředkovat náš komplexní obraz se vším všudy.
Skladba vyšla před pětatřiceti lety, patří však k těm nadčasovým kouskům, které přežily do dnešních dní. Snad každý z nás ji slyšel v několika různých coververzích, z nichž mně osobně nejvíce přirostla k srdci ta od Martina Chodúra.
V Rozeznávám je zachycené mistrovství Hapkova citu pro zapamatovatelné melodie a Horáčkovy schopnosti básnickou formu pojmenovat a vystihnout jevy z každodenního života. Nakonec i to, co si z jejího poslechu vezmeme, závisí hlavně na našem individuálním proudu myšlenek, názorů, vzpomínek a souvislostí.
Každá píseň má zkrátka tolik obsahových interpretací, kolik má posluchačů. Platí to i o písni našeho života.
text: Josef Martínek, foto: Supraphon, archiv interpreta
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.