Po výročních článcích z let 2020 a 2021 jsem se rozhodl i do třetice na blogu shrnout hudební rok svýma očima a ušima. Tentokrát jsem se zaměřil výhradně na tvorbu domácích interpretů a vybral desky i skladby, které mě letos nejvíce zasáhly svým obsahem. Takové, ke kterým bude mít smysl se vracet i v příštích letech.
Marek Ztracený – Ztrácíš: Píseň, která se dá napsat jen jednou za život
Ten příběh už Marek Ztracený vyprávěl mnohokrát. Byl Štědrý den roku 2007, když mu zavolal hledač talentů Martin Červinka. Spolu s přáním hezkých Vánoc mu oznámil, že na základě zaslané demoverze písničky Ztrácíš s ním natočí desku.

O pár měsíců později zněla Ztrácíš ze všech rádií. Stal se z ní hit roku a možná i desetiletí. Zcela zaslouženě. Není to jen "další z mnoha balad o lásce". V té písničce se ukrývá mnohem víc. Je v ní pořádný kus zranitelnosti, ale i naděje a síly. Vyšla před dvanácti lety, přesto ve mně úvodní klavírní motiv spolu se slovy "Někdy lidem zbyde jenom víra..." i dnes vyvolává zvláštní chvění.
V té době byl Ztracený na české scéně zjevení. Konečně talentovaný mladý zpěvák s vlastním autorským rukopisem, který má jiskru v hlase a je schopen napsat hit. Předvídala se mu velká budoucnost, Objev roku na udílení Českého slavíka měl být jen první vlaštovkou.
Jeho kariéra ale následně nabrala trochu jiný směr. Místo velkých koncertních hal přišel pokles zájmu o jeho hudbu, potíže s alkoholem a možná i vnitřní vyhoření. Málokdo věřil, že se ještě vzpamatuje. Přiznám se, že i já jsem pochyboval.

Třeba
jeho třetí album V opilosti jsem ve své době považoval za
naprosto průměrné. Až zpětně si uvědomuji, jak strašlivou
moc má nad člověkem mediální obraz. Dnes, o osm let později, ho
totiž spolu s následujícím počinem Pády poslouchám ze všech
jeho desek nejraději.
Tento text má být ale především o skladbě Ztrácíš. Mám s ní totiž spojené mnohé koncertní zážitky, zvlášť jeden, na který určitě nezapomenu nikdy.
Poprvé jsem ji naživo slyšel v roce 2009 v Parkhotelu v Plzni. Bylo mi osmnáct a stál jsem v první řadě. Ne kvůli Markovi, ale kvůli Anně K., které tehdy předskakoval. Co se jeho setu týče, vzpomínám si, že byl příjemný, i když mu něco chybělo. Celý ho proseděl za klavírem a mně přišlo, že se mu moc nedaří uvolnit.

Úplně jinak působil ve stejném městě na prvním ročníku Kryštof kempů v roce 2014. Zaskakoval tehdy za vážně zraněného Michala Hrůzu a energie z něj sršela tak, že skoro zastínil hlavní hvězdu. Jako by se tehdy rozhodl chytit svou shůry seslanou šanci za pačesy a už ji nepustit.
Pro mě nejsilnější verze Ztrácíš však zazněla ještě o něco později. V pražském Foru Karlín v listopadu 2017. Na koncertě, kterým zpěvák oslavoval deset let od jejího vzniku. Ten večer neuvěřitelným způsobem gradoval. Před poslední písničkou - Ztrácíš - už byl hlavní protagonista zjevně v naprostém transu a publikum zrovna tak.
Žádná technika nemůže zaznamenat, jak moc byla ta chvíle intenzivní, přesto je podle mě aspoň zlomek z toho patrný v záznamu na YouTube (a samozřejmě také na DVD, které následně vyšlo). Marek hrál a zpíval s dechberoucí lehkostí. Jako by to všechno z něj šlo samo, jako by vlastně sám vůbec nevěděl, co se kolem něj děje.
Zažil jsem Ztrácíš i v O2 areně, kterou Marek Ztracený letos v únoru vyprodal hned dvakrát. Také tam byla krásná, ale koncert podle mě patřil hlavně jiným písním. Roky totiž zpěvák žil ve stínu svého prvního hitu, který už podle mnohých nikdy neměl překonat.
V posledních letech však natočil celou řadu skladeb, které oslovily publikum napříč generacemi. Bohaté bylo v tomto směru hlavně album Vlastní svět z roku 2018. Pozici finálního přídavku a nejpůsobivějšího momentu večera si proto uzmula další nádherná klavírní balada Naše cesty.
Přesto si myslím, že Ztrácíš byla, je a vždycky bude jen jedna. Je to píseň, která Markovi otevřela dveře, od které se odpíchl, kterou bude určitě zpívat až do smrti. Zkrátka píseň, která se dá napsat jen jedinkrát za život.
Josef Martínek, foto: Sony Music, Jan Tůma (Supraphon)
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Dokážeme v dnešní době dostatečně ocenit umění? Někdy si tuto otázku pokládám, protože mám stále častěji pocit, že klíčem k úspěchu a uznání už pro hudebníky dávno není opravdová hodnota tvorby, ale spíš marketing, ochota přizpůsobovat se a síť kontaktů. Ti, kteří přinášejí výjimečný obsah a neohýbají hřbet, naopak často zůstávají málo viditelnými....
Život je opravdu plný překvapení. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že mezi své srdcovky zařadím nějakou píseň od Karla Gotta. Skladba Srdce nehasnou, kterou vítěz dvaačtyřiceti zlatých slavíků nahrál se svou dcerou Charlotte Ellou pár měsíců před smrtí, je však natolik výjimečná, že zasáhla nejen Gottovy fanoušky, ale i ty, kteří k jeho...
Bonnie Tyler - Total Eclipse Of The Heart: temná milostná balada, kterou nemůže zpívat každý
K tomu, že se letitý hit od Bonnie Tyler stal jedním z mých nejpřehrávanějších songů tohoto léta, přispěla náhoda. V červnu jsme s kamarádkou seděli před koncertem Marka Ztraceného v restauraci, kde z rádia vyhrávaly samé klasiky osmdesátých a devadesátých let - a mezi nimi Total Eclipse Of The Heart. Ještě tentýž večer po návratu domů jsem si...