Tento týden jsem navštívil koncert k poctě Karlu Gottovi v O2 areně. A kromě toho, že mi tento typ akce nabídl srovnání různých interpretů, jejich skutečných pěveckých kvalit a také přístupů ke stěžejním hitům (většinou) z minulého století, také mi znovu připomněl, jak moc v současném popu chybějí silné melodie a výrazné hlasy. Naštěstí se ale občas najde nějaká výjimka.

V devadesátých letech a na začátku milénia, v časech mého dětství, byly velké melodie všude kolem nás. Anketě popularity Český slavík kralovaly charakteristické hlasy Karla Gotta, Lucie Bílé, Daniela Hůlky nebo třeba Ilony Csákové - a samozřejmě i mé dětské lásky Ivety Bartošové, která sice představovala jiný pěvecký typ než ostatní zmínění, přesto šlo o výbornou zpěvačku "princeznovského střihu" s nádherně zvonivým vokálem a nenapodobitelnou esencí čistoty duše a něhy.

Lidé tehdy také davově milovali muzikály, zkrátka "umět zpívat" opravdu něco znamenalo. Tato hudba, tolik bohatá na emoce a skutečný um, zněla z rádií i televizních programů a považoval jsem ji za tak samozřejmou, že by mě nikdy nenapadlo, že se jednou – a vlastně ne za tak moc dlouhou dobu – stane nedostatkovou.

Podobně jako Karla Gotta, o jehož posledním hitu Srdce nehasnou jsem již před dvěma lety psal samostatný článek, jsem ale Lucii Bílou popravdě řečeno moc nezbožňoval. Možná právě i kvůli své platonické lásce k Ivetě Bartošové, protože pokaždé když ji ve zmiňovaném Slavíku vyhlásili na druhém či třetím místě, cítil jsem smutek, že nevyhrála a že jí to "ta Bílá zase vyfoukla".

Léta plynula, já jsem dospíval a měnil se můj hudební vkus a s ním pochopitelně i moji oblíbení interpreti. V roce 2013 jsem začal psát pro musicserver, bylo mi dvaadvacet a novinařině se teprve za pochodu učil.

V říjnu téhož roku vydala Lucie Bílá singl Stop - dost nepovedenou variaci na tehdejší zahraniční taneční hity, které jsem dal v minirecenzi nejnižší možné hodnocení a nenechal na ní nit suchou. Ne že bych si dnes s odstupem času myslel, že písnička za něco stála, ale mám-li být upřímný, na ten článek zpětně nejsem pyšný.

V české hudební publicistice, nebo alespoň v určité její části, je totiž velmi oblíbeným "sportem" prvoplánově kopat do našich největších popových hvězd. Dříve to byli Michal David či Lucie Bílá, dnes spíš Richard Krajčo a Marek Ztracený, za pár let to můžou schytat zase jiní, ale elitářský princip zůstává stejný: "my jsme ti vyvolení s lepším vkusem a čeští posluchači jsou hloupí, pojďme se tomu vysmát a vzájemně se poplácat po zádech." A myslím, že jsem se tehdy k tomuto lacinému smýšlení jako ještě nezkušený pisálek nechal trochu strhnout.

O šest let později, v roce 2019, jsem s Lucií dělal titulní, velmi obsáhlý rozhovor do časopisu Interview. Vydávala tehdy album Ta o mně a vzpomínám si, co mi blesklo hlavou: snad si ten hloupý článek o singlu Stop tenkrát nepřečetla a nespojí si mě s ním.

Už nevím, jestli v tom tento zážitek sehrál nějakou roli, ale v každém případě jsem si časem našel svůj autorský styl, ve kterém se držím jedné hlavní zásady: nebojím se sice kritizovat, protože pokud bych jen chválil a mazal med kolem úst, ztrácela by pak moje práce smysl, ale všechny výtky píšu vždy tak, abych se případně dotyčné osobě mohl s čistým svědomím podívat do očí a stát si za tím, co jsem napsal.

Mimochodem, Lucie tehdy byla při rozhovoru skvělá, jako dlouhodobě nejpopulárnější česká zpěvačka svou "hvězdnost" rozhodně nedávala nijak najevo a neošidila žádnou otázku, ani takové, které se jí třeba nemusely zodpovídat lehce. Dokonce jsem od ní dostal dárek - v moc hezkém balení jeden z růženců, které ona sama vlastnoručně vyrábí a výtěžek z nich posílá na charitu. Autorizaci později provedla ze své dovolené, což mě přesvědčilo o její pověstné profesionalitě a pracovitosti.

Mohu říct, že podobné zkušenosti mám vlastně se všemi "velkými" hvězdami, včetně Hany Zagorové, Marie Rottrové, Mira Žbirky či Marka Ztraceného - čím úspěšnější člověk, tím více pokory a lidského přístupu bez jakýchkoliv manýr. Moje idealistické já věří a chce věřit tomu, že tito lidé to tak daleko dopracovali právě díky tomu, že jsou či byli takoví.

Písnička Jednu malou chvíli vyšla v dubnu roku 2022. Bílá si tehdy ke spolupráci pozvala Jana Bendiga, což se ukázalo jako geniální tah - propojila tím různé generace, ale zároveň lidsky a svým způsobem i pěvecky podobné typy osobností. Tehdy se nenacházela v úplně jednoduché pozici, protože rok předtím přišla o svou letitou nadvládu v Českém slavíku, když ji poprvé přeskočila Ewa Farna. Snad i díky úspěchu této skladby si však prvenství rok nato vzala zpět.

Když mluvím o úspěchu, zmíním konkrétní čísla: dosud bezmála patnáct milionů přehrání klipu na YouTube a sedmdesát šest tisíc "lajků". Slušný počin na interpretku, které v té době bylo šestapadesát, naprosto ignorovala jakékoliv trendy a jako správná Beranka (něco o tom vím, sám jsem zrozen v tomto znamení) si šla hlava-nehlava za svým.

Jde o silnou melodickou píseň autora a producenta Dalibora Cidlinského jr. s krásně emotivními (ale zbytečně nepřepjatými) vokály a hlubokým Pokáčovým textem vycházejícím z postupně nabyté životní moudrosti.

"Nepromarni ani jeden den, víš, každej příběh ke konci se chýlí, tak nepromarni tady ani jednu malou chvíli..." Spoustě lidem to asi zní jako klišé, jenže ono to tak opravdu je. Jedinečnost a autenticitu navíc textu dodává řada konkrétních vzpomínek a pocitů, o nichž Lucie zpívá, například: "Jako když jsem byla malá a z obýváku hrála deska, co praskala, a já tančila do rána a v kuchyni mi máma do rytmu tleskala." Nebo: "Když vidím svýho syna, jak roste před očima, po zádech mi přejde mráz, ještě včera dítě byl a já lituju těch chvil, kdy neměla jsem na něj čas."

Silný text pro popovou píseň většinou nebývá o nějakých vzletných metaforách, ale zkrátka o příbězích ze skutečného života, které mohou posluchači přijmout za své. Protože hudbu poslouchají hlavně kvůli emocím, které jim dává a které v nich vyvolává.

V roce 2022, když tento singl vyšel, u mě dobíhalo těžké životní období spojené s tátovou smrtí z října předešlého roku. Myslím, že každý, kdo už ztratil oba rodiče, vám potvrdí, že odchod toho druhého je v mnohém ještě bolestivější, protože člověk tím definitivně přichází o bezpečí domova, uvědomí si, že teď už za sebe musí v životě bojovat jen on sám. Písničku Jednu malou chvíli jsem, i z tohoto důvodu, poslouchal opravdu hodně: dle mých statistik na last.fm jsem si ji jen ve zmíněném kalendářním roce přehrál 124krát.

A přestože skladba zarezonovala a dotkla se mnoha lidí, myslím si, že na její sdělení si stejně každý musí v životě přijít sám. Člověk může v hloubi duše vědět, že "nepromarnit ani jednu chvíli" je důležité a že by měl trávit čas s blízkými, dokud má tu možnost, ale až když se ho to na vlastní kůži týká, uvědomí si to naplno a začne věci v životě pečlivě dělit na ty důležité a na ty méně podstatné.

Jsem rád, že s oběma rodiči jsem i v dospělosti trávil spoustu času a v tomto směru si nemám co vyčítat. V životě jsem si našel ideální rytmus, kdy mám vedle práce dost času i na koníčky, odpočinek a na to potkávat se pravidelně s přáteli.

Přesto mě občas trápí, že, snad možná zčásti i kvůli brzké ztrátě rodičů (ve třiceti letech), vznikla v tomto ohledu mezi mnou a mými vrstevníky určitá propast. Vnímám, že spousta z nich se honí za kariérami či věnuje hodně energie různým společenským aktivitám povrchnějšího charakteru a na ty skutečně důležité lidi - rodinu a blízké přátele - jim už čas nezbývá.

Písně s nadčasovou hodnotou, jakou je i Jednu malou chvíli, mají oproti krátkodobě životné hudbě dle zrovna platných trendů obrovskou výhodu: vždycky se najde někdo, kdo se zrovna v daný okamžik s jejich tématem ztotožní a přijme je za své. Dnes, zítra i třeba za deset či padesát let. Jejich potenciál oslovovat nové a nové posluchače není časově omezen.

V hudebním průmyslu, stejně jako v jiných sférách společenského života, včetně politiky, většinou platí, že když se něco dožene do extrému, nastoupí pak s velkou silou protichůdné hodnoty. A vzhledem k tomu, do jakého absurdna současný pop došel, kdy se hudba stala jen jakýmsi módním doplňkem a součástí na sociálních sítích vystavovaného životního stylu, věřím, že poptávka po strhujících melodiích, velkých hlasech a hlubších sděleních brzy zase vzroste - a vlastně už i díky několika mladým jménům vidím určité signály toho, že se tak pomalu začíná dít.

text: Josef Martínek, foto: Supraphon

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.