Přiznávám, že moje lidské sympatie vždy patřily spíše jiným zpěvačkám než Madonně. Ostatně královna popu ani nikdy netoužila po tom, aby ji lidé měli rádi. Ve známost naopak vešla jako nekompromisní obchodnice s pořádně ostrými lokty.
Když jsem v roce 2015 na musicserveru recenzoval Madonnino dvanácté studiové album Rebel Heart a udělil mu hodnocení pouhých šest bodů z deseti, v diskuzi se strhla lavina reakcí. Zpěvaččini fanoušci mě osočovali, že jsem snad proti jejich oblíbenkyni zaujatý.
Mýlili se. Madonnina hudba mě obklopovala od útlého dětství, byla jeho nedílnou součástí. V mediálním světě tehdy vedle sebe nefigurovaly tucty zpěvaček těšící se krátkodobé popularitě a s nejistou budoucností, jako je tomu dnes. Byla tady jedna Madonna a pak ty ostatní.
I z tohoto důvodu měly veškeré její aktivity obrovský dopad na svět populární hudby, každý její krok vzbuzoval až zbožný obdiv. Z mnoha jejích písní z osmdesátých a devadesátých letech se staly nesmrtelné popové klasiky, které si dodnes rád poslechnu.
Měla čich na to, co zrovna bude fungovat - a dokázala to do svých písní zakomponovat tak, že to většinou skončilo triumfem. K úspěchu si vyšlapala cestu tím, že budovala svůj kult osobnosti, zkoušela různé styly a polohy a v neposlední řadě provokovala, erotikou i náboženskými odkazy.
Dělala to tehdy opravdu dobře, protože její hudba nestála a nepadala pouze s touto kontroverzí. Moje oblíbená píseň Like A Prayer z roku 1989 budiž toho důkazem.
První singl ze stejnojmenné čtvrté studiovky sehrál v její kariéře podstatnou roli. Text o dívce zamilované do Boha plný sexuálních narážek, hořící kříže ve videoklipu, Ježíš tmavé pleti, to vše je dobře známé a netřeba to zdlouhavě připomínat. Ostatně, když jsem v listopadu 2015 zavítal na zpěvaččin pražský koncert, i před vstupem do O2 areny postávali ortodoxní věřící s hesly o ďáblovi a jeho vyslankyni.
Mě samotného ta písnička oslovila hlavně hudebně. Madonně a spoluautorovi Patricku Leonardovi se tehdy podařilo připravit singl, který překypoval nápady a který bez přehánění psal dějiny populární hudby. Propojení chytlavého pop-rocku s gospelovým sborem a okázalým zvukem varhan dalo vzniknout vskutku ikonické skladbě.
Kontroverzní rovinu jsem vlastně dlouho nevnímal. V devadesátých letech, kdy jsem vyrůstal, ještě nebyly videoklipy tak běžně dostupné jako dnes. Neexistoval YouTube, ale nebyly ani žádné lokální hudební televize, snad jen kultovní hitparáda Eso na Nově. A jelikož jsem nerozuměl anglickému textu, mýma dětskýma (a později ještě dospívajícíma) ušima šlo zkrátka jen o skvělou písničku.
Na již zmíněné pražské zastávce popové modly k albu Rebel Heart jsem doufal, že ji uslyším. Nestalo se tak. To, že opomněla jeden ze svých největších hitů a mého osobního favorita, mě sice mrzelo, přesto jsem dodnes rád, že jsem tam tehdy byl a Madonnu na pódiu zažil.
Ne snad že by se jednalo o tak strhující zážitek. Svoje publikum hlavní aktérka večera namíchla ještě dřív, než koncert vůbec začal. Dorazila totiž s velkým zpožděním a skončila až po půlnoci, zatímco přítomným divákům ujížděly poslední noční spoje. Co jiného čekat od Madonny.
Nedalo se mluvit ani o nějakém výtečném pěveckém výkonu, a už vůbec ne o srdečném souznění s posluchači. Interpretka dostála své pověsti a působila na pódiu povětšinou strojově chladně, jako správná hudební podnikatelka, která nám přijela ukázat svou velkolepou show.
Přesto se tehdy nešlo zbavit pocitu, že šlo o sváteční událost. Madonna se zkrátka stala v popu takovým pojmem, že každá její tuzemská zastávka se těšila speciální pozornosti. Být u toho znamenalo vidět žijící legendu a moci nasávat cosi z její výjimečnosti.
Následující den zde zazpívala ještě jednou, pro velký zájem o vstupenky totiž pořadatelé přidali druhý koncert. Na něm jsem už chyběl, později jsem se však dozvěděl, že píseň Like A Prayer v tento druhý večer zazněla.
Měl
jsem tehdy trochu smůlu, že jsem ji minul. Na rozdíl od repertoáru
Madonniných posledních alb jde totiž o skladbu, která má v
pomyslných učebnicích popové hudby své místo zajištěné na
mnoho let dopředu.
text: Josef Martínek, foto: YouTube, Warner Bros
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.