Like A Prayer: milník Madonniny kontroverze, ale především skvělý popový hit

29.11.2021

Přiznávám, že moje lidské sympatie vždy patřily spíše jiným zpěvačkám než Madonně. Ostatně královna popu ani nikdy netoužila po tom, aby ji lidé měli rádi. Ve známost naopak vešla jako nekompromisní obchodnice s pořádně ostrými lokty.

Když jsem v roce 2015 na musicserveru recenzoval Madonnino dvanácté studiové album Rebel Heart a udělil mu hodnocení pouhých šest bodů z deseti, v diskuzi se strhla lavina reakcí. Zpěvaččini fanoušci mě osočovali, že jsem snad proti jejich oblíbenkyni zaujatý.

Mýlili se. Madonnina hudba mě obklopovala od útlého dětství, byla jeho nedílnou součástí. V mediálním světě tehdy vedle sebe nefigurovaly tucty zpěvaček těšící se krátkodobé popularitě a s nejistou budoucností, jako je tomu dnes. Byla tady jedna Madonna a pak ty ostatní.

I z tohoto důvodu měly veškeré její aktivity obrovský dopad na svět populární hudby, každý její krok vzbuzoval až zbožný obdiv. Z mnoha jejích písní z osmdesátých a devadesátých letech se staly nesmrtelné popové klasiky, které si dodnes rád poslechnu.

Měla čich na to, co zrovna bude fungovat - a dokázala to do svých písní zakomponovat tak, že to většinou skončilo triumfem. K úspěchu si vyšlapala cestu tím, že budovala svůj kult osobnosti, zkoušela různé styly a polohy a v neposlední řadě provokovala, erotikou i náboženskými odkazy.

Dělala to tehdy opravdu dobře, protože její hudba nestála a nepadala pouze s touto kontroverzí. Moje oblíbená píseň Like A Prayer z roku 1989 budiž toho důkazem.

První singl ze stejnojmenné čtvrté studiovky sehrál v její kariéře podstatnou roli. Text o dívce zamilované do Boha plný sexuálních narážek, hořící kříže ve videoklipu, Ježíš tmavé pleti, to vše je dobře známé a netřeba to zdlouhavě připomínat. Ostatně, když jsem v listopadu 2015 zavítal na zpěvaččin pražský koncert, i před vstupem do O2 areny postávali ortodoxní věřící s hesly o ďáblovi a jeho vyslankyni.

Mě samotného ta písnička oslovila hlavně hudebně. Madonně a spoluautorovi Patricku Leonardovi se tehdy podařilo připravit singl, který překypoval nápady a který bez přehánění psal dějiny populární hudby. Propojení chytlavého pop-rocku s gospelovým sborem a okázalým zvukem varhan dalo vzniknout vskutku ikonické skladbě.

Kontroverzní rovinu jsem vlastně dlouho nevnímal. V devadesátých letech, kdy jsem vyrůstal, ještě nebyly videoklipy tak běžně dostupné jako dnes. Neexistoval YouTube, ale nebyly ani žádné lokální hudební televize, snad jen kultovní hitparáda Eso na Nově. A jelikož jsem nerozuměl anglickému textu, mýma dětskýma (a později ještě dospívajícíma) ušima šlo zkrátka jen o skvělou písničku.

Na již zmíněné pražské zastávce popové modly k albu Rebel Heart jsem doufal, že ji uslyším. Nestalo se tak. To, že opomněla jeden ze svých největších hitů a mého osobního favorita, mě sice mrzelo, přesto jsem dodnes rád, že jsem tam tehdy byl a Madonnu na pódiu zažil.

Ne snad že by se jednalo o tak strhující zážitek. Svoje publikum hlavní aktérka večera namíchla ještě dřív, než koncert vůbec začal. Dorazila totiž s velkým zpožděním a skončila až po půlnoci, zatímco přítomným divákům ujížděly poslední noční spoje. Co jiného čekat od Madonny.

Nedalo se mluvit ani o nějakém výtečném pěveckém výkonu, a už vůbec ne o srdečném souznění s posluchači. Interpretka dostála své pověsti a působila na pódiu povětšinou strojově chladně, jako správná hudební podnikatelka, která nám přijela ukázat svou velkolepou show.

Přesto se tehdy nešlo zbavit pocitu, že šlo o sváteční událost. Madonna se zkrátka stala v popu takovým pojmem, že každá její tuzemská zastávka se těšila speciální pozornosti. Být u toho znamenalo vidět žijící legendu a moci nasávat cosi z její výjimečnosti.

Následující den zde zazpívala ještě jednou, pro velký zájem o vstupenky totiž pořadatelé přidali druhý koncert. Na něm jsem už chyběl, později jsem se však dozvěděl, že píseň Like A Prayer v tento druhý večer zazněla.

Měl jsem tehdy trochu smůlu, že jsem ji minul. Na rozdíl od repertoáru Madonniných posledních alb jde totiž o skladbu, která má v pomyslných učebnicích popové hudby své místo zajištěné na mnoho let dopředu.  

text: Josef Martínek, foto: YouTube, Warner Bros

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Po covidovém roce 2020, který hudebníky vyhnal z pódií a přiměl je zavřít se do studia, pokračoval letopočet 2021 v podobném duchu. Výborných nahrávek v něm možná vzniklo o něco méně než v roce předešlém, přesto některé zanechaly výraznou stopu. V budoucnu bude nepochybně důvod se k nim vracet.

Děje se to pokaždé, když nás opustí osobnost mimořádného formátu. Na sociálních sítích se v mžiku objeví spousta vyznání. Jejich autoři se svěřují, jak měli zesnulého rádi, čím je ovlivnil, a ujišťují, že na něj nezapomenou. A já pokaždé přemýšlím nad tím, jestli dotyčná osoba taková slova dostatečně často slýchávala či četla za života.