Jemná a hořkosladká balada Conformity ukázala, v čem je síla Thoma Artwaye

05.09.2021

Písničkář z Vlachovic Thom Artway letos oslavil teprve osmadvacáté narozeniny a věřím, že toho nejlepšího se od něj v budoucnu ještě dočkáme. Už nyní však patří k těm domácím hudebníkům, na které můžeme být hrdí. Zasloužil se o to nejen svou tvorbou, ale i přístupem k ní.

"Nechápu ten nízký počet zhlédnutí, tahle písnička pro mě obrovsky přesahuje českou hudební scénu." Tento příspěvek pod videoklipem k Artwayově skladbě Conformity je na YouTube už několik let komentářem s největším počtem "lajků". I když bych klipu stejně jako tento uživatel přál větší úspěch, důvod, proč jeho slova zmiňuji, je trochu jiný.

Ze setkávání s českými interprety při rozhovorech jsem totiž vytušil, že pocitem "nedoceněnosti" trpí řada z nich. Některým z nich přijde, že zdejší publikum neumí jejich tvorbu ocenit, popřípadě se porovnávají s těmi, kterým se v jejich očích co do popularity daří lépe.

Od Thoma Artwaye jsem ale podobné postesknutí nikdy neslyšel ani náznakem.

Za své debutové album Hedgehog z roku 2016 získal dva Anděly, singl I Have No Inspiration svého času v éteru nešlo přeslechnout. Vystupoval na řadě velkých festivalů, včetně třeba maďarského Szigetu, dostal se do blízkosti výjimečných muzikantů - nahrával či koncertoval s Glenem Hansardem, Markétou Irglovou i Davidem Stypkou, tedy osobnostmi, které nikdy neporušily svoji uměleckou integritu.

Paradoxem však je, že daleko větší sledovanosti než jakýkoliv z jeho vlastních klipů dosáhlo youtubové video z dob, kdy v Praze často hrával na ulici - někdo z turistů tehdy zachytil jeho výtečný cover Coldplay. Dnes má pět milionů přehrání.

Artway, vlastním jménem Tomáš Maček, se dosud nestal mainstreamovou hvězdou v pravém slova smyslu. Svým repertoárem i pokorným vystupováním spíše osciluje mezi popem a indie scénou. A je to tak v pořádku - i z jeho pódiového projevu lze vypozorovat, že se lépe než na velkých scénách cítí v komorním prostředí klubu či nějakého jiného intimního prostoru. Nehledě na to, že on sám zjevně není typ člověka, který by se někam cpal.

Právě jeho zmíněná prvotina Hedgehog byla bohatá na vřelé melodie, převažovaly na ní songy pomalé, melancholické a citlivě zaranžované. Obsahovala i tklivou baladu Conformity, v níž si s ním zazpívala Michaela Charvátová alias Maella. Její jméno nejspíš u nás zatím nezná příliš lidí, v posledních letech totiž působí a tvoří v Anglii. Sám Thom mi však jednou řekl, že nás tato slečna všechny ještě překvapí, a já tento názor sdílím.

Už společný singl dvou talentovaných hudebníků ovšem stál za to. Oba mají charakteristické, emocemi protkané hlasy, které navíc krásně souzní. Hořkosladká píseň o neopětované lásce s líbezným zvukem violoncella Terezie Kovalové neútočí na srdce posluchačů na první dobrou, získává si je spíše svou jemností a vroucností.

Ač také pracuje se sentimentem, jak se u vztahových písní trochu očekává, obešla se bez jakékoliv urputnosti či přepjatosti. A umírněná stylizace vizuálu režiséra Adama Vopičky dává jasně najevo, že toto dílo skutečně nevzniklo proto, aby plnilo komerční účely. Možná by dnes o pět let starší a vyzrálejší Thom v klipu trochu ubral na "psích pohledech", jako celek ale Conformity nadále patří k nejzdařilejším kouskům jeho repertoáru.

Druhá deska All I Know nabídla více svižnějších songů, těžištěm tvorby Thoma Artwaye pro mě ale zůstávají spíše klidnější, cituplné tóny. A jak ukázal například předělávkou Anděla od Karla Kryla nebo společnou písní se Štěpánem Urbanem Bílé šaty, svoje kouzlo neztrácí ani v češtině, které se přitom jako interpret tak dlouho bál.

Moc se těším na další skladby, které nám snad už brzy představí. Patří totiž k několika mála tuzemským hudebníkům, u nichž nemám obavy, že by v touze po větší popularitě sešli ze svojí cesty. Umělecké cesty.  

text: Josef Martínek, foto: Andy Owl, Warner Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


Téměř každý z nás si během života staví svoje pomyslné mosty - ať už úmyslně, či neúmyslně. Mohou nás pojit s lidmi, které máme rádi, ale třeba i s prací či koníčkem, zkrátka s tím, co je nám blízké a o co nechceme jen tak snadno přijít. Karel Zich a Lenka Filipová o tom zpívali už před čtyřiceti lety - a písnička ...

Stín největšího - často toho průlomového - hitu tíží mnohé interprety. Bez ohledu na to, zda se jim podaří z něj vykročit, ovšem většina z nich časem zjistí, že mít svou charakteristickou písničku je spíš dar než prokletí. Obzvlášť když jim i po letech zajišťuje umístění ve světových žebříčcích. Tak jako v případě britského hudebníka Toma Odella.