Jemná a hořkosladká balada Conformity ukázala, v čem je síla Thoma Artwaye

05.09.2021

Písničkář z Vlachovic Thom Artway letos oslavil teprve osmadvacáté narozeniny a věřím, že toho nejlepšího se od něj v budoucnu ještě dočkáme. Už nyní však patří k těm domácím hudebníkům, na které můžeme být hrdí. Zasloužil se o to nejen svou tvorbou, ale i přístupem k ní.

"Nechápu ten nízký počet zhlédnutí, tahle písnička pro mě obrovsky přesahuje českou hudební scénu." Tento příspěvek pod videoklipem k Artwayově skladbě Conformity je na YouTube už několik let komentářem s největším počtem "lajků". I když bych klipu stejně jako tento uživatel přál větší úspěch, důvod, proč jeho slova zmiňuji, je trochu jiný.

Ze setkávání s českými interprety při rozhovorech jsem totiž vytušil, že pocitem "nedoceněnosti" trpí řada z nich. Některým z nich přijde, že zdejší publikum neumí jejich tvorbu ocenit, popřípadě se porovnávají s těmi, kterým se v jejich očích co do popularity daří lépe.

Od Thoma Artwaye jsem ale podobné postesknutí nikdy neslyšel ani náznakem.

Za své debutové album Hedgehog z roku 2016 získal dva Anděly, singl I Have No Inspiration svého času v éteru nešlo přeslechnout. Vystupoval na řadě velkých festivalů, včetně třeba maďarského Szigetu, dostal se do blízkosti výjimečných muzikantů - nahrával či koncertoval s Glenem Hansardem, Markétou Irglovou i Davidem Stypkou, tedy osobnostmi, které nikdy neporušily svoji uměleckou integritu.

Paradoxem však je, že daleko větší sledovanosti než jakýkoliv z jeho vlastních klipů dosáhlo youtubové video z dob, kdy v Praze často hrával na ulici - někdo z turistů tehdy zachytil jeho výtečný cover Coldplay. Dnes má pět milionů přehrání.

Artway, vlastním jménem Tomáš Maček, se dosud nestal mainstreamovou hvězdou v pravém slova smyslu. Svým repertoárem i pokorným vystupováním spíše osciluje mezi popem a indie scénou. A je to tak v pořádku - i z jeho pódiového projevu lze vypozorovat, že se lépe než na velkých scénách cítí v komorním prostředí klubu či nějakého jiného intimního prostoru. Nehledě na to, že on sám zjevně není typ člověka, který by se někam cpal.

Právě jeho zmíněná prvotina Hedgehog byla bohatá na vřelé melodie, převažovaly na ní songy pomalé, melancholické a citlivě zaranžované. Obsahovala i tklivou baladu Conformity, v níž si s ním zazpívala Michaela Charvátová alias Maella. Její jméno nejspíš u nás zatím nezná příliš lidí, v posledních letech totiž působí a tvoří v Anglii. Sám Thom mi však jednou řekl, že nás tato slečna všechny ještě překvapí, a já tento názor sdílím.

Už společný singl dvou talentovaných hudebníků ovšem stál za to. Oba mají charakteristické, emocemi protkané hlasy, které navíc krásně souzní. Hořkosladká píseň o neopětované lásce s líbezným zvukem violoncella Terezie Kovalové neútočí na srdce posluchačů na první dobrou, získává si je spíše svou jemností a vroucností.

Ač také pracuje se sentimentem, jak se u vztahových písní trochu očekává, obešla se bez jakékoliv urputnosti či přepjatosti. A umírněná stylizace vizuálu režiséra Adama Vopičky dává jasně najevo, že toto dílo skutečně nevzniklo proto, aby plnilo komerční účely. Možná by dnes o pět let starší a vyzrálejší Thom v klipu trochu ubral na "psích pohledech", jako celek ale Conformity nadále patří k nejzdařilejším kouskům jeho repertoáru.

Druhá deska All I Know nabídla více svižnějších songů, těžištěm tvorby Thoma Artwaye pro mě ale zůstávají spíše klidnější, cituplné tóny. A jak ukázal například předělávkou Anděla od Karla Kryla nebo společnou písní se Štěpánem Urbanem Bílé šaty, svoje kouzlo neztrácí ani v češtině, které se přitom jako interpret tak dlouho bál.

Moc se těším na další skladby, které nám snad už brzy představí. Patří totiž k několika mála tuzemským hudebníkům, u nichž nemám obavy, že by v touze po větší popularitě sešli ze svojí cesty. Umělecké cesty.  

text: Josef Martínek, foto: Andy Owl, Warner Music

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu


"A bronzovou slavicí se stává... Ewa Farna!" Píše se prosinec roku 2008, když na pódium trochu naškrobeného ceremoniálu Českého slavíka přichází patnáctiletá dívka z česko-polského pohraničí, která dává slzičkami dojetí spontánně průchod svým emocím. Není to zdaleka první vzpomínka, kterou mám na Ewu Farnou, z dob jejích začátků ale zůstává tou...

Seděla za klavírem a zpívala o klaunovi, který na povel baví přihlížející. Zcela oněmělá O2 arena fascinovaně přihlížela, jak obrovskou dávkou něhy a citu obdařuje každé slůvko, hltala, s jakou lehkostí si hraje s vokálem, aniž by se prvoplánově předváděla. Emeli Sandé se tehdy, v únoru 2018 na svém prvním pražském koncertu, nenávratně zařadila k...